ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.217.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 217/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) T. P., a b) E. P., zastoupených advokátem, proti povinné Mgr. K. Š., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 277/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 12. 2005, č.j. 14 Co 616,617/2005-210, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 29. 6. 2005, č. j. 13 E 277/2005-36, opravenému usneseními z 20. 9. 2005, č. j. 13 E 277/2005-174 a z 23. 1. 2005, č. j. 13 E 277/2005-203, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 12. 2005, č. j. 14 Co 616, 617/2005-210, se odmítá.
III. Povinná je povinna zaplatit oprávněným částku 900,- Kč k rukám jejich zástupce JUDr. T. L.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že k výkonu navržený titul je formálně i materiálně vykonatelný. Námitku povinné týkající se výměny bytu kvalifikoval jako „v této fázi řízení nerozhodnou“ a vysvětlil, že ji povinná měla uplatnit v řízení nalézacím. Za nerelevantní pro nařízení výkonu považoval rovněž skutečnost, že v současnosti probíhá jiné nalézací řízení, a to na základě vzájemné žaloby povinné, „kdy povinnost vyklidit byt je vázána na vzájemné plnění ze strany oprávněných“, a zdůraznil, že povinná byla titulem k vyklizení bytu zavázána bez jakékoliv bytové náhrady. Právně významná není pro nařízení výkonu, uzavřel městský soud, ani okolnost, že proti exekučnímu titulu povinná podala dovolání, jelikož „odložit vykonatelnost může za podmínek §243 o.s.ř. pouze dovolací soud.“
V dovolání (zásadní právní význam dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně by takový význam napadeného rozhodnutí měl spočívat) povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolací soud předně náležitě nezhodnotil skutečnost, že „musela ukončit nájemní smlouvu týkající se vyklizovaného bytu v tísni a pod nátlakem vedoucího bytové správy ÚMČ P., jinak by nešlo s oprávněnými uzavřít novou nájemní smlouvu“, povinná tedy tento úkon považuje za „neplatný“. Dále pak odvolací soud podle dovolatelky pochybil, považoval-li za nerelevantní skutečnost, že povinná podala „žalobu na odstoupení od dohody i skončení nájmu“ vyklizovaného bytu. Soudy obou stupňů také nesprávně vycházely z toho, že účastníci řízení uzavřeli dohodu o výměně bytů a nesprávně opominuly zhodnotit skutečnost, že tato dohoda nikdy nebyla realizována. Dovolatelka dále opakovaně (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99) zdůrazňuje, že „nebylo třeba rušit nájemní smlouvu.“ Vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, povinná spatřuje v okolnosti, že soud prvního stupně provedl jí navržené důkazy neúplně a že soud odvolací neprovedl dokazování žádné, a tomuto soudu vytýká také nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná však konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, a jde-li o způsob výkonu rozhodnutí vyklizením, v daném případě bez náhrady, tento výkon nařídí a provede způsobem předepsaným ustanoveními §340 a 341 o.s.ř.
Jestliže pak dovolatelka namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama (viz třetí odstavec šesté strany dovolání na č.l. 245) kvalifikovala jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak uplatnila (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a aniž se zabýval doplňujícími podáními, jež byla všechna učiněna po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty (§241b odst. 3 o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesením soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Protože dovolání bylo odmítnuto (resp. řízení o něm bylo v části týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno), vzniklo oprávněným podle ustanovení §146 odst. 3 (resp. §146 odst. 2 věty první), §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 750,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 2., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 a zvýšenou o 20 % vyhlášky, a v částce 150,- Kč představující 2 paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu