ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2219.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2219/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné V. z. p. České republiky, Okresní pojišťovny K., proti povinnému M. Ch., pro 115.277,84 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 Nc 1163/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co 1540/2004-41, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co 1540/2004-41, a usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. 5. 2004, č.j. 127 Nc 1163/2002-22, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 5. 2004, č.j. 127 Nc 1163/2002-22, jímž okresní soud zastavil exekuci (nařízenou usnesením ze dne 19. 8. 2002, č.j. 127 Nc 1163/2002-9). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že právo vymáhat platební povinnost stanovenou exekučními tituly se promlčelo. Exekuční tituly nabyly právní moci dne 8. 1. 1997; pětiletá promlčecí lhůta podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), uplynula dne 8. 1. 2002, tedy před podáním návrhu na nařízení exekuce. Ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se na souzenou věc nevztahuje, neboť vymáhané nároky jsou nároky veřejnoprávními.
V dovolání oprávněná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že ustanovení §112 obč. zák. se na souzenou věc vztahuje, a to vzhledem k §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platební výměry zdravotních pojišťoven jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož na základě stejných platebních výměrů byly již v minulosti vedeny výkony rozhodnutí, nemohlo k jejich promlčení dojít. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a bylo vysloveno, že námitka promlčení vznesená povinným je neúčinná.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je podle §238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přípustné, neboť napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení oprávněná prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnila, tedy k otázce, zda ustanovení §112, věta druhá, obč. zák. se vztahuje na běh promlčecí lhůty podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.
Podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Podle §19 zákona č. 592/1992 Sb., pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
V usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, Nejvyšší soud vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 zákona č. 592/1992 Sb. je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až 114 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; jelikož §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba zde použít ustanovení §112, větu druhou, obč. zák. Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J.: Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou, 10. vydání, Linde Praha 2005, str. 140). Instituty promlčení a prekluze přitom nelze vzájemně zaměňovat a institutu promlčení nelze přiznávat právní důsledky charakteristické pro prekluzi. Jestliže v souzené věci odvolací soud dovodil, že uplynutím pětileté promlčecí lhůty došlo k promlčení vymáhaného nároku bez ohledu na to, že tentýž nárok byl již dříve vymáhán jinými výkony rozhodnutí, a že ustanovení §112 obč. zák. se na tento nárok nevztahuje, vymezil obsah tohoto pojmu způsobem, jenž se neliší od prekluze; ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. však upravuje promlčení, nikoli prekluzi práva vymáhat pojistné.
Právní názor odvolacího soudu, že ustanovení §112 obč. zák. se na běh promlčecí lhůty podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. nevztahuje, je tedy nesprávný.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.), a jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu