ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2332.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2332/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné JEDNOTA, spotřební družstvo Zábřeh , se sídlem v Zábřehu, Masarykovo nám. 5, identifikační číslo osoby 00032433, zastoupené Mgr. Miroslavem Hoferem, advokátem se sídlem v Leštině, Komenského 107, proti povinné E. H. , zastoupené opatrovnicí Ivou Vanýskovou, zaměstnankyní Okresního soudu v Šumperku, za účasti obmeškalé vydražitelky M. M., zastoupené JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, a JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu v Jeseníku, Otakara Březiny 229, pro 36 218,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 Nc 6716/2002, o dovolání M. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2010, č. j. 40 Co 646/2009-137, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 4. 5. 2009, č. j. 15 Nc 6716/2002-82, rozhodl, že vydražitelka M. M. je povinna zaplatit do rozdělované podstaty ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 Nc 6716/2002 částku 191 000,- Kč k rukám JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora (výrok I). Dále rozhodl, že na závazek pod bodem I. se započítává složená jistota ve výši 25 000,- Kč (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil M. M. zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce 6 431,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že M. M. nezaplatila včas nejvyšší podání, a proto ji stíhají povinnosti vyplývající z §336n odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatila nejvyšší podání, a bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Tento rozdíl v souzené věci činí 191 000,- Kč. Protože postup soudu prvního stupně byl v souladu se zákonem, nemůže být v rozporu s dobrými mravy a představovat tvrdost, odporující ústavně zaručeným lidským právům a principům. Pokud obmeškalá věřitelka vznesla námitku promlčení příslušenství pohledávky oprávněného, uvedl, že tato námitka je v tomto stadiu řízení nedůvodná, neboť svým obsahem se nevztahuje k rozhodnutí, jež bylo předmětem přezkumu odvolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, na niž upozornila už ve svém odvolání. Věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že její povinnost zaplatit rozdíl na nejvyšší podání, když při opakované dražbě bylo dosaženo nižší nejvyšší podání, sice vychází z procesního předpisu, nemá však oporu v hmotném právu. Částka 191 000,- Kč připadá do rozdělované podstaty. S ohledem na výši vymáhané částky 36 218,60 Kč, výši propadlé složené jistoty (25 000,- Kč) a výši nejvyššího podání při dalším dražebním jednání je zřejmé, že po zaplacení dalších 166 000,- Kč by součet posledně tří uvedených částek výrazně převyšoval vymáhanou pohledávku s příslušenstvím (které považuje dovolatelka za promlčené). Uvedla, že podstatná část z částky 166 000,- Kč by byla vyplacena povinné E. H., vůči níž nemá dovolatelka žádný dluh a vůči níž není v žádném hmotněprávním vztahu. Nejvyšší soud dosud tuto otázku neřešil, a proto napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3, ve spojení s §238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolací soud se dosud posouzením povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání ve smyslu §336n odst. 1 o. s. ř. nezabýval. Dovolání však není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoli dovolatelka vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, namítá (viz níže), řízení žádnou z uvedených vad netrpí. Protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o povinnosti obmeškalé vydražitelky doplatit rozdíl na nejvyšším podání z dalšího dražebního jednání po započtení složené jistoty.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Podle §336m odst. 2 o. s. ř. platí, že nezaplatil-li vydražitel nevyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím lhůty dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání.
Podle §336n odst. 1 o. s. ř. vydražitel uvedený v §336m odst. 2 je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům řízení vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto závazky se započítá jistota složená vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto závazky, zbývající část se vrátí vydražiteli.
Podle §336n odst. 2 o. s. ř. o závazcích podle odstavce 1 rozhodne soud po jednání usnesením.
V souzené věci bylo zjištěno, že soudní exekutor udělil usnesením ze dne 13. 2. 2008, č. j. 014 Ex 459/02-14 (ve spise okresního soudu založeným na č. l. 39), příklep na vydražené nemovitosti dovolatelce M. M., a to za nejvyšší podání 291 000,- Kč. Dalším usnesením ze dne 10. 4. 2008, č. j. 014 Ex 459/02-16, stanovil dovolatelce dodatečnou lhůtu k zaplacení nejvyššího podání. Ani v té však dovolatelka nejvyšší podání nedoplatila. Při dalším dražebním jednání byly nemovitosti vydraženy za 100 000,- Kč (viz usnesení soudního exekutora z 26. 6. 2008, č. j. 014 Ex 459/022-19).
Zaplatit rozdíl mezi nezaplaceným nejvyšším podáním dosaženým při původní dražbě a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání (kde bylo vydraženo za částku nižší) vyplývá pro dovolatelku (kterou zákon označuje jako obmeškalou vydražitelku) přímo z citovaného §336n odst. 1 o. s. ř. Zákon přitom nespojuje povinnost zaplatit tento rozdíl s výší vymáhané pohledávky. Je-li nemovitost vydražena za vyšší částku, než činí vymáhaná pohledávka, vrátí se zbytek rozdělované podstaty, kterou tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popř. náhrady, které do podstaty připadají podle §336n odst. 4 o. s. ř. a na tyto náhrady započítaná jistota vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 o. s. ř. (§337a o. s. ř.), povinné osobě (§337c odst. 6 o. s. ř.). Z tohoto důvodu jsou v projednávané věci zcela bez významu námitky dovolatelky, že její povinnost zaplatit rozdíl mezi nejvyššími podáními nemá oporu v hmotném právu a že nemá k povinné osobě žádný vztah.
Dovolatelka rovněž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spojuje s přesvědčením, že odvolací soud „přijal“ rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv je nepřezkoumatelné. S tímto názorem však nelze souhlasit, neboť soud prvního stupně rovněž dovodil povinnost obmeškalé vydražitelky k zaplacení rozdílu mezi nejvyšším podáním a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání z ustanovení §336n o. s. ř.
Závěr o povinnosti obmeškalé vydražitelky doplatit rozdíl na nejvyšším podání z dalšího dražebního jednání (po započtení složené jistoty), je tedy správný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; oprávněné, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu