ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2366.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2366/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. L. V., zastoupeného advokátem proti povinnému J. L., pro částku 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené i Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 0 N 4870/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 3. 2006, č. j. 17 Co 19/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 11. 2005, č. j. 0 Nc 4870/2005-46, jímž okresní soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka započtením zanikla. S odvolací námitkou oprávněného, že započtení protipohledávky, učiněné povinným dopisem z 21. 6. 2004 (č. l. 25), je v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud vypořádal závěrem, že v rozporu s dobrými mravy nemůže být úkon, jímž povinný proti nyní vymáhané pohledávce (přisouzené titulem vykonatelným 28. 5. 2004) započetl svou protipohledávku přisouzenou mu rozsudkem vykonatelným 27. 6. 1999, jelikož „oprávněnému nic nebránilo splnit svůj dluh vůči povinnému, a to tím spíše, že tento dluh vyplýval z pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí“; další důvod, proč započtení nelze kvalifikovat jako právní úkon v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že povinný svou pohledávku proti oprávněnému vymáhal, avšak neúspěšně, takže výkon rozhodnutí musel být podle ustanovení §326a o. s. ř. zastaven (viz usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 466/2001 na č. l. 22).
V dovolání (jehož přípustnost sice vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně se výklad podaný odvolacím soudem odlišuje od ustálené judikatury) oprávněný – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci, jež podle něho spočívá v tom, že odvolací soud započtení provedené povinným nekvalifikoval jako právní úkon v rozporu s dobrými mravy. Povinný totiž „obešel možnost podat výkon rozhodnutí … a využil vlastní prospěch půjčením peněz, která se stala lichvou, jako donucení k účelu, ke kterému neměl právo je využít. Zdroj jeho pohledávky je totiž navýšen o úroky a tyto peníze jsou nepoctivé vzhledem k pohledávce oprávněného, které jsou poctivé“. Dále pak (viz bod 2. sedmé strany dovolání na č. l. 93) oprávněný namítá, že „započítatelná pohledávka povinného je nižší než pohledávka oprávněného a tedy kompenzaci nelze provést vzhledem k době, kdy se pohledávky sešly v závislosti na rozporu s dobrými mravy“, a konečně (viz bod 3. dovolání) vyjadřuje přesvědčení, že mu bylo „znemožněno jednat před soudem I. stupně, čímž mu bylo odňato procesní právo“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má (podle něho) po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posouzení právního úkonu započtení z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Napadené rozhodnutí totiž není v rozporu se žádným z judikátů vykládajících uvedené ustanovení občanského zákoníku, na něž dovolatel odkazuje. Předně – pominou-li se zásadní důsledky plynoucí z charakteru této normy jako ustanovení s relativně neurčitou hypotézou – se oprávněný mýlí, dovozuje-li rozpor započtení s dobrými mravy ze skutečnosti, že povinný obešel možnost podat návrh na nařízení exekuce, a že své právo uplatnil teprve formou započtení v exekučním řízení zahájeném naopak oprávněným, tedy mnohem později, kdy jistina pohledávky povinného výrazně vzrostla o úrok s 20 % roční sazbou. Byl to totiž právě oprávněný, kdo svým prodlením způsobil stav, jejž sám v nynějším řízení kvalifikuje jako „nepoctivý“.
Námitka, že započitatelná pohledávka povinného je nižší než pohledávka oprávněného, je uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat nesprávnost skutkových zjištění; tento důvod je však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Výtkou, že oprávněnému „bylo znemožněno jednat před soudem I. stupně, čímž mu bylo odňato procesní právo“, je namítána zmatečností vada řízení, spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.). Tato vada ovšem není samostatným dovolacím důvodem, nýbrž pouze případným důvodem pro podání tzv. zmatečnostní žaloby; vzhledem k nepřípustnosti dovolání se jí soud nemůže zabývat ani podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. Pro úplnost však budiž řečeno, že uvedená námitka nemá oporu ve spise, jelikož k jednání u okresního soudu dne 8. 11. 2005, k němuž byl řádně předvolán (viz doručenka u č. l. 37v), se oprávněný nedostavil (viz protokol o jednání na č. l. 44) a svou neúčast omluvil podáním z 3. 12. 2005 (č. l. 42), jímž výslovně s jednáním v jeho nepřítomnosti souhlasil.
Námitka promlčení protipohledávky povinného byla vznesena teprve v dovolacím řízení, tedy v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. (kromě toho ovšem, že jde o nepřípustné novum, je námitka stejně nedůvodná, jelikož svou pohledávku /přisouzenou mu pravomocně 24. 6. 1999/ povinný započetl dopisem z 21. 6. 2004, tedy v desetileté lhůtě podle §110 odst. 1 občanského zákoníku).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu