ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2372.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2372/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné ELFETEX, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Hřbitovní 31, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti povinnému V. Š., zastoupenému Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, pro částku 98.613,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. Nc 1624/2002, o dovolání manželky povinného M. Š. , zastoupené Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil rozhodnutí z 18. 10. 2002, sp. zn. Ex 138/2002, jímž soudní exekutor JUDr. Jiří Doležel udělil příklep vydražiteli P. B..
V dovolání manželka povinného namítá, že cena dražených nemovitostí byla určena na základě „hrubě zkresleného a neúplného znaleckého posudku“, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); kromě toho napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jelikož bylo vydáno - v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. e) /v dovolání je nesprávně uvedeno „písm. d)“/ zákona o konkursu a vyrovnání - poté, co krajský soud 29. 4. 2003 prohlásil na majetek povinného konkurs, jehož „účinkem je nemožnost provedení exekuce“. Konečně naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. dovolatelka spatřuje v tom, že „soud vzal za zjištěné, že manželka úpadce odpovídá za závazky vzniklé za trvání jejího manželství s ním“, ač s podnikáním povinného „nikdy nevyslovila souhlas“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o.s.ř.); odvolací soud totiž tím, že dne 10. 7. 2003 vydal napadené rozhodnutí, ač byl usnesením Krajského soudu v Plzni, č. j. 29K 11/2003 - 28, z 29. 4. 2003 (s účinky k témuž datu) prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ( §237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání je také důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „konkursní zákon“), nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§28). Z tohoto ustanovení vyplývá pro soud jediný zásadní požadavek – soud (a osoby, které mu ve vykonávacím řízení poskytují nezbytnou součinnost) je povinen zdržet se po prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován (srov. bod XXVI., str. 194/370 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998 pod poř. č. 52). Tento závěr odpovídá tomu, že po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně v jiném (konkursním) režimu; po zrušení konkursu, nebyla-li v něm věřitelova pohledávka zcela uspokojena, a je-li k dispozici potřebný majetek, pak lze v nařízeném výkonu pokračovat jeho provedením (§45 odst. 1, 2 konkursního zákona).
Udělení příklepu je jedním z úkonů, z hlediska §14 odst. 1 písm. e) konkursního zákona směřujících k provedení exekuce. Jestliže odvolací soud rozhodnutí o udělení příklepu potvrdil, resp. jestliže o odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu – vůbec – rozhodl v době, kdy již (od 29. 4. 2003) existovaly účinky konkursu, stalo se tak v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. e) konkursního zákona. Lze tedy uzavřít, že dovolání, namítá-li se v něm, že exekuce neměla být provedena, je důvodné, Nejvyšší soud tudíž napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
S ohledem na charakter důvodu zrušení napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud dalšími uplatněnými dovolacími důvody nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.dubna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu