ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2390.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2390/2020-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu vlády České republiky , se sídlem v Praze 1, Nábřeží Edvarda Beneše 128/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, za účasti manželky povinného M. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, pro 184 567 556 Kč s příslušenstvím a 8 246 700 Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 E 8/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 84 Co 326/2019-563, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 8. 2019, č. j. 16 E 8/2017-529, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 6. 2017, č. j. 16 E 8/2017-23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 84 Co 478/2017-394, jímž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovité věci ve společném jmění povinného a manželky povinného – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v obci a katastrálním území XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště XY, tak, že se návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá, dále rozhodl o nákladech řízení (viz předmětné usnesení).
2. Odvolací soud uvedl, že judikatura je již ustálena v tom, že návrh manžela povinného na zastavení výkonu rozhodnutí je třeba projednat podle ustanovení §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2015 (dále též jen „o. s. ř.“). „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu tohoto ustanovení je pak právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem výkonu rozhodnutí. S ohledem na dobu vzniku závazku povinného danou pácháním trestné činnosti povinným (od října 2008 do prosince 2009) je zvláštním právním předpisem, na jehož základě je třeba posoudit, zda je majetek ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) postižen nepřípustně, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vymáhaný závazek přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům povinného a manželky povinného ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., tudíž je výlučným závazkem povinného. Z ustanovení §262a odst. 1 věty první o. s. ř. vyplývá, že podle právního stavu v době vzniku dluhu povinného bylo přípustné postihnout SJM povinného a jeho manžela. Odvolací soud došel k závěru, že výkon rozhodnutí je veden pro závazek povinného vzniklý před 1. 1. 2014 z deliktního jednání povinného, za trvání manželství povinného a jeho manželky, přičemž rozsah SJM nebyl nikdy modifikován. Při posouzení otázky, zda postižení majetku tvořícího součást SJM pro výlučný dluh povinného v daném případě nebrání existence skutečností uvedených v ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dospěl odvolací soud k závěru, že to je z povahy věci vyloučeno. Odvolací soud proto dovodil, že uspokojení vymáhané pohledávky oprávněné ze SJM je přípustné, proto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl.
3. Proti výše uvedenému usnesení podala manželka povinného dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce hmotného a procesního práva, „zda lze za dané situace a účinných procesních předpisů výkonem rozhodnutí postihnout dle zvláštního právního předpisu (OZ 1964) společné jmění manželů.“ Dovolatelka je přesvědčena, že je naplněn zákonný důvod k zastavení výkonu rozhodnutí obsažený v ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., neboť je exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv ho dle zvláštních právních předpisů „OZ 1964“ nelze postihnout. Odvolací soud se dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, které potvrzuje, že z dluhu by měl být zavázán výlučně sám povinný, a není tedy možné, aby byl dluh zahrnut do SJM. Dále zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, ze kterého je zjevné, že za daného skutkového a právního stavu je nutno vycházet z účinných procesních předpisů, pročež je potřeba aplikovat v rozhodování o nadepsané věci aktuálně účinný o. s. ř. Tento však neupravuje možnost postihnout v rámci vykonávacího řízení majetek, který je součástí SJM, pro vymožení dluhu, který do SJM nepatří. Odvolací soud se dle dovolatelky odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, ze kterého je zjevné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství v letech 2008 a 2009, tj. ještě před účinností „NOZ“, pročež v takovém případě nelze aplikovat „NOZ“.
4. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 84 Co 326/2019-563 mění tak, že usnesení soudu I. stupně se potvrzuje a oprávněná je povinna nahradit manželce povinného náklady řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím, dále aby rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit manželce povinného náklady dovolacího řízení.
5. Dovolatelka dále navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení, jelikož jí hrozí vážná újma na jejich právech v případě realizace zástavního práva na nemovitých věcech.
6. K dovolání manželky povinného se vyjádřila oprávněná. Uvádí, že otázky předestřené dovolatelkou dovolacímu soudu byly mezi týmiž účastníky v obdobné věci řešeny již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020, kde bylo dovolání manželky povinného odmítnuto. Dle názoru oprávněné by mělo být rozhodnuto stejně i o tomto dovolání. V podaném návrhu na výkon rozhodnutí byly ze strany oprávněné splněny nejen obecné náležitosti předpokládané občanským soudním řádem na obsah rozhodnutí, nýbrž i zvláštní náležitosti (§338b a násl. o. s. ř.). Oprávněná považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, tudíž navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně při založení přípustnosti zamítnuto.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř.
8. Dovolání není přípustné.
9. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016 (v němž soudy pro účely exekuce vedené přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné zkoumaly, zda vymáhaný závazek náleží do SJM ve smyslu §143 odst. 1 o. z.), opakovaně namítá, že vymáhaný závazek v projednávané věci nespadá do jejich SJM. Přitom přehlíží, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinného není součástí SJM povinného a jeho manželky (o uvedené skutečnosti ve věci nebylo sporu). Správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka nemůže účinně zpochybnit ani poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, neboť odvolací soud v projednávané věci shodně a zcela v souladu se závěry obsaženými v uvedených judikátech projednal návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. a rozsah postižitelného majetku podle právního předpisu, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného. Dovolatelka také odkazuje na usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015 s tím, že předmětný dluh vznikl v letech 2008 a 2009, tj. před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též „ o. z.“), proto o. z. nelze v tomto případě aplikovat. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že tento zákon ani odvolací soud na daný případ neaplikoval, když došel k závěru, že je namístě obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
10. Nejvyšší soud se již k totožným námitkám, vzneseným povinným a jeho manželkou vyjádřil v usnesení ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2714/2019 a v usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020 (Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. III ÚS 2056/20, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl). Vyložil v něm, že na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od 1. 7. 2015, lze postihnout majetek v SJM pro vymožení dluhu, jenž podle občanského zákoníku netvoří SJM. Rozsah postižitelnosti majetku v SJM nebo majetku manžela povinného je třeba posuzovat podle právního předpisu, účinného v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí, což je v dané věci §143 a násl. obč. zák. (k tomu srov. též §3028 (o. z.). Proto je aplikace ustanovení §732 o. z. v projednávané věci vyloučena.
11. Podle právního stavu v době vzniku dluhu povinného (tedy podle právního stavu do 31. 12. 2013) je podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství, a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů. Je nepochybné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno (k vypořádání společného jmění manželů nedošlo). Následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009, usnesení ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1242/2015, usnesení ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. III. 933/18, odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018).
12. Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolatelka navrhla i odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem nezabýval.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu