ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2394.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2394/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s. proti žalovaným 1/ Sportovnímu klubu P. M. B., zastoupenému advokátem, a 2/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 913/92, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.2.1999, č.j. 30 Co 314/98 - 121, ve znění opravného usnesení ze dne 2.8.1999, č.j. 30 Co 314/98 - 289a, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vycházející z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k domu č.p. 25 na stavební parcele č. 35/1, v katastrálním území S., tak, že žalobě i v této části vyhověl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v rámci rekonstrukce označeného domu zůstalo stavební řešení prvního nadzemního podlaží zachováno, pročež původní stavba nezanikla (nepřestala být věcí v právním smyslu) a následnou stavební činností nedošlo ke vzniku věci nové.
Včasné dovolání první žalovaný (zastoupen advokátem) odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil důkazy, které byly v řízení provedeny; ze znaleckého posudku podaného Z. Dolákem se totiž (oproti závěrům odvolacího soud) podává, že znalec dospěl k závěru, že „současná stavba není identická se stavbou, která existovala k rozhodnému 31.3.1948\", a ze svědeckých výpovědí plyne, že z původní stavby bylo zachováno „zhruba 15% nemovitosti\", jakož i to, že posuzovaná věc „změnila nejen svůj stavebně technický charakter, ale stala se věcí novou\", protože původně „se jednalo o stodolu a zemědělskou usedlost, zatímco v současné době se jedná o zařízení sloužící k rekreačním účelům, když z původní stavby byla zachována pouze část základů\". Odvolací soud tak porušil smysl zákona č. 173/1990 Sb., jímž je navrátit práva, jež svědčila oprávněné osobě k 31.3.1948, a nikoli způsobit, aby nabyla více práv, než jí náleží. Za správné měl dovolatel rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazuje též na názor, obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.11.1994, sp. zn. IV. ÚS 16/93, podle kterého „výsledkem rekonstrukce může být i vytvoření nové věci\", jestliže stavební povolení bylo vystaveno pro účely rekonstrukce účelově, se zřetelem k tehdejším podmínkám financování výstavby rekreačního zařízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu (zdůrazňujíc zejména, že znalec v posudku konstatoval, že původní stavba nebyla demolována do stádia, kdy již přestalo být patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží) a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku (jeho výroku), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
S výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (které dovolatelem tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1). Ustanovení §4 stanoví, že majetková práva v rozsahu podle §1 se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody.
Dovolatel se ve svém podání nedotkl výkladu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §4 zákona č. 232/1991 Sb., z nějž (jak se implicite podává z odůvodnění jeho rozsudku) vycházel odvolací soud při svém rozhodování, tedy že slovy „dle stavu ku dni 31.3.1948\" má zákon na mysli stav majetkových práv, a nikoli fyzický stav věcí, jichž se tato práva týkají. Nenapadl ani názor, který sdílí i Nejvyšší soud (a konstantně jej vyjadřuje), že výsledky následné (po 31.3.1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické (stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva. Jinak řečeno, restituční žalobu lze zamítnout jen tehdy, je-li možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní stavba jako věc „ve smyslu práva\" zanikla, a namísto ní později vznikla věc nová.
V otázce vzniku stavby jako nemovité věci judikatura (zejména k zákonu č. 87/1991 Sb.) dovodila, že pro posouzení, kdy ke v zniku stavby dochází - nejde-li o některou z tzv. speciálních staveb, jako jsou např. stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod. - je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tím je stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; od tohoto okamžiku, kdy se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro ně veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke stavbě „přiroste\", stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku.
Obdobné platí při posuzování okamžiku zániku stavby; nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, obvykle při současném odstranění zdiva příček (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 4/1994, str. 124-127, ze dne 28.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93 /Právní rozhledy 3/1994, str. 98-101/, ze dne 31.1.1995, sp. zn. 3 Cz 57/92 /Právní rozhledy 7/1995, str. 281-284/, ze dne 25.4.1994, sp. zn. 3 Cdo 37/93, /Bulletin Vrchního soudu v Praze č. 20/1994/, a četné rozsudky Nejvyššího soudu, kupř. ze dne 30.9.1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, ze dne 24.2.2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98, a další).
Pokud při stavebních úpravách původní stavba nezanikla, potom logicky platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky §120 obč. zák., („přístavba\", „nadstavba\", „vestavba\"), se stává její součástí, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byly hrazeny a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny (včetně tzv. prvků dlouhodobé životnosti a změny stavebně technického charakteru) při „rekonstrukci\" - právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla - na trvání její existence coby věci v právním smyslu vliv nemá; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomto názoru se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v rozsudcích ze dne 17.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96 a ze dne 26.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97).
Ani tyto právní názory, z nichž (ačkoli je vyjádřil stručněji) vycházel odvolací soud, námitkami, uplatněnými v dovolání (že znalec „dospěl k závěru\", že současná stavba není identická s původní, že stavba změnila svůj „stavebně technický charakter\" /ze stodoly a zemědělské usedlosti/, že z původní stavby bylo zachováno „zhruba 15% nemovitosti\", a že „výsledkem rekonstrukce může být i vytvoření nové věci\"), dovolatel zjevně nezpochybnil.
Přestože dovolatel (výslovně) ohlásil (pouze) důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), obsahově jsou totiž jeho námitky výlučně (s výjimkou bezvýznamného odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 16/93, jenž se - v dovolaném smyslu - do rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nepromítl) povahy námitek nikoli proti uplatněným právním závěrům, nýbrž proti zjištěním skutkovým.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se však nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř.
Z hlediska skutkové podstaty, vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., tedy námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu nemohou být efektivní tehdy, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dovolání však dovolatel vyjadřuje toliko všeobecný nesouhlas se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem resp. naznačuje (jen) vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, zatímco - to, co je v daných souvislostech relevantní - ani netvrdí (že dílčí skutková zjištění nemají oporu ve spisu resp. že skutkové závěry odvolacího soudu jsou výrazem logicky vadného hodnocení důkazů). To, že dovolatel přikládá provedeným důkazům jiný význam a hodnotí je odlišně, sama o sobě existenci dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nezakládá. Mimoto buď nejde vůbec o námitky skutkové (viz výhrada, že znalec „dospěl k závěru\", že současná stavba „není identická\" se stavbou původní) nebo jsou k zjištěním, z hlediska (správného) právního posouzení významným, nerelevantní (že došlo ke změně stavebně technického charakteru nemovitosti, jestliže dřívější „stodola a zemědělská usedlost\" slouží rekreačním účelům). Tvrzení, že z původní stavby zůstala zachována pouze část základového zdiva, je pak i v rozporu se zjištěními, jež lze učinit na základě spisu.
Námitka neúplnosti skutkových zjištění je v dovolacím řízení uplatnitelná tehdy, a zakládá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou než v §237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení §120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro účastníka nepříznivý skutkový závěr).
Z dovolání neplyne, že by ji dovolatel vznesl, a existence odpovídající vady řízení se ani jinak nepodává (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Je proto namístě shrnout, že správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, dovolatel účinně nezpochybnil, a právní názor, který aplikoval, nenapadl vůbec.
Tomu logicky odpovídá závěr, že rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správný, a Nejvyšší soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v.r.
předseda senátu