ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2402.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2402/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v U. proti povinnému Ing. J. S., zastoupenému advokátem, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, pro 1.481.902,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1903/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2004, č. j. 20 Co 857/2003-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, neboť neshledal naplnění žádného ze zákonem presumovaného důvodu opravňujícího soud k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) až h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Odvolací soud zdůraznil, že v této fázi soudního řízení již nemá možnost zkoumat věcnou správnost exekučních titulů (dvou výkazů nedoplatků, kterými bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále) a nemá možnost ani přezkoumat, zda povinný tyto platební výměry skutečně obdržel; v daných souvislostech se tak odvolacímu soudu neotevírá ani prostor pro zkoumání exekučních titulů ve smyslu ustanovení §256 o.s.ř. „V širších souvislostech“ - uzavřel odvolací soud - je toho názoru, že byl-li smlouvou o prodeji privatizovaného majetku prodán povinnému privatizovaný majetek státního podniku V. o. p., a je-li ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku výslovně uvedeno, že s vlastnickým právem k tomuto majetku přecházejí na kupujícího i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, pak do souhrnu závazků podniku bezesporu patří i povinnost vyplývající ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 582/1991 Sb.“); nelze tedy dovozovat, že by snad povinnost vyplývající ze vztahů veřejnoprávních smluvního nabyvatele majetku bývalého státního podniku nestíhala.
Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Je toho právního názoru, že exekuční tituly jsou nezákonné a neplatné, neboť byly vydány na základě údajů vykázaných zcela jinou osobou než povinným, a to V. o. p. 014 U., s.p., přičemž platí, že placení sociálního zabezpečení je veřejnoprávní povinností, která nemůže být s ohledem na charakter této povinnosti převáděna z povinného subjektu na osobu jinou. Smlouvou o prodeji podniku tak mohou být převedena pouze práva a povinnosti soukromoprávní povahy, ale nikoliv již povahy veřejnoprávní. I kdyby měl povinný povinnost uhradit nedoplatky pojistného za V. o. p. 014 U., s.p., pak je povinností orgánů provádějících sociální zabezpečení vydat povinnému rozhodnutí, ve kterém bude stanoveno, jaké peněžité plnění se mu ukládá. Za této situace tak nebyly splněny zákonné podmínky vyjádřené v ustanovení §104g odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., a nadto se tomuto postupu nemohl povinný ani nikterak bránit, protože v době vydání výkazů nedoplatků zákon povinnému nepřiznával žádný opravný prostředek Povinný uzavřel, že výkazy nedoplatků mají pouze formální charakter bez jakéhokoliv vztahu k veřejnoprávní povinnosti platit pojistné podle hmotného práva. S ohledem na výše uvedené je proto toho názoru, že otázka smluvního převodu veřejnoprávní povinnosti je otázkou zásadního právního významu.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963. Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o.s.ř. je sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, avšak nikoli bez dalšího, nýbrž jen za podmínek vyložených §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Tato podmínka je v dané věci splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu).
Předmětem přezkumu dovolacím soudem tedy budou právní závěry odvolacího soudu, které jej vedly k potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva zamítnut.
V předmětné věci jsou exekučními tituly oprávněnou vystavené výkazy nedoplatků dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti č. j. 1494/99 ze dne 22. 2. 1999 a č. j. 3528/01 ze dne 21.5.2001. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nepřísluší soudu v rámci výkonu rozhodnutí věcný přezkum předložených exekučních titulů. Tento závěr však neplatí bezvýjimečně. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 30/2005, dovodil, že jestliže byl vykonávaný výkaz nedoplatků vystavený dle ustanovení §104g zákona č. 582/1991 Sb. vydán ještě před účinností zákona č. 424/2003 Sb., jímž bylo k 1. 1. 2004 novelizováno ustanovení §104g zákona č. 582/1991 Sb., tedy v právní situaci, kdy ještě nebylo možno ve smyslu již novelizovaného odstavce 3 citovaného ustanovení proti výkazu nedoplatků podat do 8 dnů od jeho doručení písemné námitky, pokud organizace (malá organizace) nesouhlasila s existencí dluhu na pojistném a penále nebo s jeho výší, je podle názoru dovolacího soudu na místě zohlednit ve vykonávacím řízení nejistotu o existenci vymáhané povinnosti, kterou povinný návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí namítá. Zpochybnění takového titulu pro jeho rozpor s hmotným právem (pro neexistenci vymáhané povinnosti) má být proto výjimečně možné, a to pro případnou nepřípustnost výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. O takový případ se však v dané věci nejedná, když povinný nezpochybňuje existenci vymáhané povinnosti vůči jeho předchůdci, nýbrž její přechod na svou osobu.
Ačkoliv odvolací soud ve svém rozhodování z výše uvedeného závěru nevycházel, přesto se přiléhavě soustředil v rámci „širších souvislostí“ na odvolací námitku povinného týkající se přechodu povinnosti platit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v důsledku převodu vlastnického práva k privatizovanému majetku. S otázkou se vypořádal poukazem na uzavřenou Smlouvu č. 255/97 o prodeji privatizovaného majetku (článek III., bod 2. smlouvy), podle které s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na kupujícího i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, a tedy podle odvolacího soudu i povinnosti vyplývající ze zákona č. 582/1991 Sb. Tento co do důsledku ve věci jinak správný závěr však není důsledný, neboť opomíjí poukaz na kogentní ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 589/1992, o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle kterého na právního nástupce organizace nebo malé organizace přechází povinnost platit pojistné za dobu nejvýše 10 roků nazpět ode dne, kdy se stal právním nástupcem. Případná dikce Smlouvy o prodeji privatizovaného majetku tedy nemá na zákonný přechod povinnost uhradit pojistné podle uvedeného ustanovení vliv, neboť tento přechod nelze smluvním ujednáním jakkoli omezit, popř. vyloučit.
Z uvedeného zákonného ustanovení zřetelně vyplývá nesprávnost dovolací argumentace, pokud ta naznačuje, že nebylo možno smluvně takový přechod povinnosti deklarovat a že na povinného nemohly přejít povinnosti k zaplacení nedoplatků pojistného z jeho právního předchůdce. Již podle citovaného ustanovení samotného zákona má totiž právní nástupce zaměstnavatele povinnost uhradit dlužné pojistné svého předchůdce. Právní nástupnictví, které má povahu universální sukcese v postavení zaměstnavatele, má za následek, že na právního nástupce přecházejí všechna práva a povinnosti předchůdce v této jeho roli. A o takové právní nástupnictví se v dané věci nepochybně jedná, jak plyne z čl. III. Smlouvy č. 255/97, dle nějž na kupujícího přecházejí práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v organizační složce, jíž se privatizace týká.
Přešla-li na povinného jako na universálního sukcesora v pracovněprávních vztazích povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti – byť v jisté časové omezenosti, ale přesto zpětně, přešla na něj taková povinnost i tehdy, byla-li již právnímu předchůdci stanovena povinnost k zaplacení nedoplatků a penále výkazy nedoplatků. Povinný ve své argumentaci založené na obraně, že jemu takové povinnosti uloženy nebyly a že vůči němu výkazy nedoplatků vydány nebyly, přehlíží krom zásadního faktu přechodu takových povinností na jeho osobu ze zákona existenci jediného procesního nároku, který zde vůči oprávněnému měl, když mohl podle již citovaného §12 odst. 1 věta druhá zák. č. 589/1992 Sb. oprávněnou požádat v souvislostech svého nástupnictví o vykázání evidované výše dlužného pojistného.
Nadto dovolací soud poukazuje na to, že s dovolatelem předloženými argumenty se již shodně a přiléhavě vypořádal v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 30 Ca 302/2002, a v rámci přezkumu tohoto rozhodnutí odmítnutím ústavní stížnosti také Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 12. října 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01. Ústavní soud zde výslovně poukázal na to, že ve věci, jež byla předmětem ústavní stížnosti – zde dovolatele – se nejedná o placení daní či poplatků, nýbrž o placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které je upraveno zákonem č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zák. č.582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a že taková právní úprava neobsahuje ustanovení analogické §45 zák. č. 337/1992 Sb. o zákazu převodu daňové povinnosti a naopak v §12 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb. je výslovně upraven zákonný přechod povinnosti platit pojistné na právního nástupce organizace. Byl-li dovolatel podle Ústavního soudu přesvědčen, že kupní cena privatizovaného podniku nezohlednila závazky týkající se placení pojistného, měl jako nabyvatel privatizovaného majetku možnost uplatnit nárok na slevu ohledně závazků, jež na něho přešly a dle jeho názoru nebyly zachyceny v účetnictví a tudíž se nepromítly do kupní ceny.
Odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu ve věcech daňových nedoplatků a na usnesení zdejšího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 267/2000, připouštějícímu důvodnost návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí pro rozpor titulu s hmotným právem, tak nejsou přiléhavé poměrům zde v dovolacím řízení projednávané věci.
S názory dovolatele tedy souhlasit nelze. Odvolací soud sice uplatnil v dané věci právní názor dílem odlišný od toho, který byl vyložen dovolacím soudem výše, avšak závěr o správnosti potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem se dovolateli zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dovolání povinného ve smyslu ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu