ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2434.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2434/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné T. O2 C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti povinnému: MUDr. E. Y. U., zastoupenému advokátem, pro 39.777,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 28 Nc 10743/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 30 Co 498/2008-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. 30 Co 498/2008-44, potvrdil usnesení ze dne 5. 5. 2008, č. j. 28 Nc 10743/2008-9, kterým Okresní soud Praha - východ nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Č. t. ú., vydaného dne 16. 3. 1999 pod č. j. 139408/98-631/Jan/G, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 39.777,70 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 126,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. O. M., Exekutorský úřad L. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro nařízení exekuce podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, byly splněny, přičemž nepřisvědčil odvolacím námitkám povinného o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu, že mu v nalézacím řízení byl ustanoven opatrovník a že došlo k prekluzi vymáhané pohledávky (v tomto ohledu odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004). Tvrzení povinného, že citované rozhodnutí mu ukládá povinnost úhrady telekomunikačních poplatků, které vznikly v důsledku používání jeho telefonní stanice Policií ČR v době, kdy byl ve vazbě a neměl objektivně k této stanici přístup, považoval krajský soud pro nařízení exekuce za nerozhodné.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z přesvědčení, že „řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně“. Stejně jako v odvolání namítá, že v rozhodné době, za níž mu byla uložena povinnost hradit telekomunikační poplatky, byl ve vazbě, a že telefonní stanice byla protiprávně používána policejními orgány. Přestože jeho místo pobytu bylo známo, byla mu v rozporu s §16 odst. 2 správního řádu ustanovena opatrovnicí pro řízení zaměstnankyně ČTÚ, která nehájila jeho zájmy, neboť nepodala opravný prostředek a rozhodnutí se tak stalo vykonatelným. Trvá nadále na tom, že rozhodnutí správního orgánu mu nebylo řádně doručeno, že jeho doručení opatrovnici bylo neúčinné a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nebyly proto splněny podmínky pro nařízení exekuce. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 2308/2007, a další, v nichž tento soud konstatoval, že za vadu řízení zcela zásadního významu je nutno považovat ustanovení opatrovníka z řad zaměstnanců orgánu, který dané rozhodnutí vydal, přičemž uzavřel, že pokud nebyly dány důvody pro takové opatření, nemohly být ani dány podmínky pro rozhodnutí, a doručení opatrovníkovi nelze považovat za řádné. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku prekluze nároku oprávněné ve smyslu §71 odst. 3 správního řádu, v rozhodném znění, a naopak má za to, že tento nárok je prekludován a že tak exekuci nelze nařídit ani provést. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, nepovažuje za případný, když v dané věci byl návrh na nařízení exekuce podán až dne 27. 12. 2007, tedy po více než 8 letech. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že se všemi námitkami povinného se již zcela vypořádal odvolací soud v napadeném rozhodnutí, s jehož závěry se zcela ztotožňuje.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje vykonatelnost podkladového rozhodnutí z důvodu nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, čímž podle jeho názoru bylo řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou způsobilé přípustnost dovolání v dané věci založit. Nejvyšší soud totiž již v mnoha rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku. Tuto námitku však dovolatel v posuzované věci nevznesl.
Pokud dovolatel namítá, že citované rozhodnutí mu ukládá povinnost úhrady telekomunikačních poplatků, které vznikly v důsledku používání jeho telefonní stanice Policií ČR v době, kdy byl ve vazbě a neměl objektivně k této stanici přístup, zpochybňuje tak věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Při výkonu rozhodnutí (exekuci) však soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58).
Řešením právní otázky užití §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, při soudním výkonu rozhodnutí (a tedy i exekuci) vykonatelných rozhodnutí správních úřadů, se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82, dospěl velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu k závěru, že „při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo, jež podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhá promlčení, se ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nepoužije“ (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4017/2007, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 74/2007, a ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3352/2006).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2009
JUDr. Olga Puškinová , v. r.
předsedkyně senátu