ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.245.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 245/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Z. J., zastoupené advokátem, proti povinné V. H., zastoupené advokátem, pro 12.700,- USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. Nc 3232/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co 441/2003-23, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co 441/2003-23, se v části, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 9. 2002, č.j. Nc 3232/2002-4, tak, že se nařízení exekuce pro 10. 198,- USD zamítá, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. 9. 2002, č.j. Nc 3232/2002-4, Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil podle notářského zápisu ze dne 26. 2. 1999, zn. NZ 565/99, A 612/99, sepsaného JUDr. A. K., notářkou, k vymožení pohledávky 12.700,- USD exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb. dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2003, č.j. 17 Co 441/2003-23, rozhodnutí soudu prvního stupně co do nařízení exekuce k vydobytí 2.502,- USD (a nákladů exekučního řízení) potvrdil, ve zbytku, tj. pro 10.198,- USD, rozhodnutí změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud uzavřel, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má náležitosti stanovené zákonem (je tedy exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb.), že oprávněná prokázala přechod povinnosti z titulu na povinnou - právní nástupkyni Doc. Ing. K. H., zemřelého 6. 6. 2000, subjektu z notářského zápisu zavázaného (§36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb.), a že i ostatní předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 22 D 397/2000, zjistil, že veškerý majetek zůstavitele, jehož obecná cena ke dni smrti zůstavitele činila 70.767,30 Kč, nabyla povinná. Protože dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše ceny nabytého (v daném případě předluženého) dědictví, tj. ceny děděného majetku (§470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), je návrh na nařízení exekuce proti povinné důvodný jen v rozsahu částky 2.502,- USD, která (podle devizového kurzu České národní banky platného v době rozhodnutí o odvolání) odpovídá částce 70.767,30 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, napadla oprávněná dovoláním, jímž brojí proti zjištění o předlužení dědictví po zůstaviteli Doc. Ing. K. H.; předmětem dědictví totiž byla členská práva k družstevnímu bytu č. 1512/8 v domě č.p. 1512 „s tržní hodnotou nejméně 1.500.000,- Kč.“ V exekučním řízení, argumentuje dovolatelka, může soud samostatně posoudit výši ceny nabytého dědictví a míru odpovědnosti povinné jako dědičky majetku zůstavitele. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud v napadené části rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se povinná ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Pro exekuční soud je pravomocné rozhodnutí soudu v dědickém řízení závazné, je povinen z něj vycházet a není oprávněn přezkoumávat správnost jednotlivých jeho výroků (např. o obecné ceně majetku zůstavitele a výši dluhů). Ostatně – jak vyplývá z dědického rozhodnutí – podíl v bytovém družstvu předmětem dědictví po zůstaviteli nebyl.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/ odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jelikož vady uvedené v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, a protože jinak je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je – v mezích argumentace podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – předmětem dovolacího přezkumu správnost závěru odvolacího soudu, že nařízení exekuce k vymožení pohledávky 10.198,- USD brání zákonem stanovený rozsah odpovědnosti povinné za dluhy jejího právního předchůdce (§470 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, mylně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno. Způsob provedení exekuce určí až po nařízení exekuce soudní exekutor v exekučním příkazu (§44 odst. 2 , §47 odst. 1, §48 písm. f/, §58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.), podle kterého se exekuce po právní moci usnesení o jejím nařízení provede (§47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).
Věcná legitimace účastníků exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) vyplývá z exekučního titulu (zde notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, viz §40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb.), popřípadě z dalších kvalifikovaných listin.
Podle ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. lze proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, exekuci provést, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (§36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jsou-li splněny věcné předpoklady (shora uvedené), soud podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. nařídí exekuci; učiní tak bez slyšení povinného a – až na výjimky stanovené zákonem – bez jednání (§253 odst. 1, 2 o.s.ř., §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), a to i tehdy, jestliže z listin uvedených v §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. dovozuje, zda je osvědčen přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu na jiného. V řízení, které nařízení exekuce předchází, je dokazování podle §120 a násl. o.s.ř., prováděné zásadně při jednání, výjimečným jevem (ve věcech vyklizení viz §343 odst. 3 o.s.ř., při zjišťování okolností doručení exekučního titulu tzv. „šetřením“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25). Skutečnosti, které jsou pro nařízení exekuce relevantní, se podle zásad nalézacího řízení prostřednictvím důkazních prostředků nedokazují, nýbrž jejich danost se přísně formálním způsobem osvědčuje (dokládá) kvalifikovanými listinami, např. přechod práva či povinnosti podle §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti oprávněného podle §43 zákona č. 120/2001 Sb.
V projednávaném případě oprávněná – v intencích ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. – prokazuje pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 22 D 397/2000, že povinná je jako pozůstalá manželka dědičkou Doc. Ing. K. H., zemřelého 6. 6. 2000, a že na základě schválené dohody o vypořádání dědictví to byla právě ona, která nabyla veškerý majetek patřící do dědictví (§175l odst. 1, §175q odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.). Přestože dědictví bylo předluženo, nedohodli se dědicové o přenechání dědictví k úhradě dluhů (srov. §175p, §175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a soud ani nepostupoval podle §175t odst. 1 o.s.ř., tj. nenařídil likvidaci dědictví.
Rozhodnutí o dědictví – obsahující i vyčíslení hodnoty (ceny) zůstavitelova majetku, jeho aktiv a pasiv (§175m o.s.ř.) – může v řízení o nařízení exekuce být významné pouze ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., tedy jako listina, která (obecně) osvědčuje přechod povinností, jež smrtí zůstavitele nezanikly, na jeho právní nástupce. Přehlížet nelze, že hmotné právo stanoví, v jaké výši dědic (dědicové) odpovídá (odpovídají) za zůstavitelovy dluhy, jež na něho (na ně) přešly zůstavitelovou smrtí (srov. §470 odst. 1, 2 obč. zák.); v řízení, jež nařízení exekuce předchází, však pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice (dědiců) za dluh, který je vymáhán, místa není. Je tomu tak proto, že námitky, jimiž účastníci exekučního řízení zpochybňují zjištění, k nimž ohledně výše a ceny zůstavitelova majetku ke dni jeho smrti (aktiv dědictví) dospěl v dědickém řízení soud, jsou pravidelně spjaty s tvrzeními, jejichž verifikace vyžaduje provádění dokazování podle ustanovení §122 a násl. o.s.ř.; typicky jde o to, že oprávněný (stejně jako v projednávané věci) tvrdí existenci dalších aktiv dědictví, která – budou-li prokázána – míru odpovědnosti dědiců za vymáhaný dluh zvyšují, anebo povinný se brání tím, že peněžní prostředky rovnající se ceně nabytého majetku z dědictví již použil na úhradu pohledávek jiných zůstavitelových věřitelů. Pro dokazování – mezi účastníky exekučního řízení sporných – skutkových okolností není řízení o nařízení exekuce, jak bylo vyloženo shora, uzpůsobeno; postavení rozsahu odpovědnosti dědiců podle ustanovení §470 obč. zák. najisto k předpokladům nařízení exekuce tudíž nepatří.
Z uvedeného vyplývá závěr, že rozsah odpovědnosti dědiců v exekučním řízení za vymáhaný dluh zůstavitele může být předmětem toliko řízení o zastavení exekuce (§55 zákona č. 120/2001 Sb.). Pokud vymáhaná pohledávka přesahuje cenu nabytého dědictví – soud v této fázi exekučního řízení přitom není vázán zjištěními, která o ceně majetku zůstavitele učinil soud v dědickém řízení – , případně není-li z nabytého dědictví k úhradě vymáhané pohledávky již nic k dispozici, je třeba podle §268 odst. 1 písm. h/, odst. 4 o.s.ř. exekuci zastavit, protože exekuční titul nelze v tomto rozsahu z důvodu omezení daného ustanovením §470 odst. 1, 2 obč. zák. vykonat.
Protože odvolací soud postupoval v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto usnesení v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy nižších stupňů vázáni (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů, které oprávněné vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní exekutor (§87 odst. 1, §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu