ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2458.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2458/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. K., jako právní nástupkyně M. K., proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj v Praze 1, Staroměstské nám. 6, a 2) N. K., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 18/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, č. j. 18 Co 120/2000-111 (označeném v záhlaví rozhodnutí 18 Co 120/2000-111, 18 Co 121/200), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek ze dne 19. října 1999, č. j. 11 C 18/97-96, ve znění opravného usnesení z téhož dne, č. j. 11 C 18/97-101, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným ve výroku „…nebylo dotčeno rozhodnutím o vyvlastnění ONV P. ze dne 13. února 1969…ani dalšími z uvedeného rozhodnutí vyplývajícími úkony\", a to s odůvodněním, že původnímu žalobci nesvědčí věcná aktivní legitimace, a že ani neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. \"); vadu způsobující podle ní zmatečnost řízení ve smyslu posléze uvedeného ustanovení dovolatelka spatřuje v tom, že „...podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dána pasivní legitimace první žalované\" (viz třetí odstavec druhé strany dovolání na č.l. 116).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu tvrdí, nýbrž teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) ani c) - g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a ze spisu nevyplývají, zbývá tedy posoudit, zda řízení trpí vadou, již namítá dovolatelka, tedy vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, způsobilost být účastníkem řízení neměl. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby (§18 občanského zákoníku /dále též jen „obč. zák.\"/); pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou (§21 obč. zák.).
Ani sama dovolatelka však netvrdí, že by první žalovaná nebyla způsobilá mít práva a povinnosti, nýbrž se pouze omezuje na úsudek, že „podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu\" u ní není dána pasivní legitimace. Tím ovšem - nesprávně - zaměňuje, případně směšuje způsobilost být účastníkem řízení s věcnou legitimací ve sporu; oba instituty však vedle sebe nemohou obstát, jelikož i věcně nelegitimovaný subjekt musí (nemá-li být řízení zastaveno) mít způsobilost být účastníkem řízení.
Protože případný nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované, nezaměnitelný s nedostatkem její způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení, není zmatečnostní vadou podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zakládající přípustnost dovolání, nýbrž důvodem k zamítnutí žaloby, a protože - jak výše uvedeno - první žalovaná způsobilost má, řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. netrpí a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/ téhož ustanovení).
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je (i) to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen.
Jak však plyne z usnesení ze dne 5. února 1999, č. j. 18 Co 308/98-69, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil proto, že by zastával jiný právní názor, nýbrž - výlučně - pro „procesní pochybení spočívající v tom, že napadeným rozsudkem soud rozhodl o návrhu, který...v době jeho rozhodování již nebyl předmětem řízení\"; soud prvního stupně totiž usnesením (č. l. 29) připustil změnu žaloby, rozsudkem ze dne 21. ledna 1998, č. j. 11 C 18/97-46, však nerozhodl podle (tohoto) změněného návrhu, nýbrž podle původní žaloby. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aniž přezkoumával napadené rozhodnutí ve věci samé a aniž (vůbec) mohl zaujmout závazný právní názor ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení naznačil směr dalšího dokazování.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání původní žalobce nevznesl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalovaným, jež by měly právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová