ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2463.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2463/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněné Ing. Z. Z. , zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrounu, nám. J. M. Marků 92, proti povinnému P. Z. , zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem s sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, pro 652.149,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 9632/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 1. 2008, č. j. 23 Co 399/2007-190, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4. 5. 2007, č. j. 12 Nc 9632/2002-151, částečně zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 15. 7. 2002, č. j.12 Nc 9632/2002, na základě vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 17. 8. 1998, č. j.
Ro 345/98-17, a to v rozsahu částky 544.238,31 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 4. 9. 2007, č. j. 12 Nc 9632/2002-168, okresní soud rozhodl, že v částce 417.555,29 Kč se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání oprávněné i povinného usnesení okresního soudu ve znění jeho doplňujícího usnesení změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Přitom posuzoval, zda pohledávka vymáhaná oprávněnou po vydání exekučního titulu zanikla započtením. Zjistil, že započtené pohledávky jsou vzájemné a stejného druhu. Stejně jako okresní soud uzavřel, že pohledávka povinného nemohla zaniknout započtením na základě listiny z 5. 9. 2002, jak tvrdila oprávněná. Obsah této listiny totiž nevyhodnotil jako jednostranný úkon (započtení provedené oprávněnou), ale jako návrh dohody o zápočtu, která nebyla nikdy akceptována ze strany povinného; proto se již otázkou doručení této listiny povinnému ani existencí v ní uvedené pohledávky oprávněné nezabýval. Pokud jde o pohledávku povinného za oprávněnou, uzavřel, že vznikla v souvislosti s dohodou a následným převzetím zboží (obuvi) povinného dle inventurního soupisu. Ačkoli toto zboží oprávněná dne 30. 7. 1997 převzala a poté prodala, již se finančně nevypořádala. Oba soudy se tedy shodly na tom, že se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli a týkající se podnikatelské činnosti, na nějž se uplatní režim obchodního zákoníku (§261 odst. 1 zákona č. 13/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud nadto uvedl, že povinný splatnost svého nároku - závislou v daném případě na jeho výzvě ke splnění (§340 odst. 2 obch. zák.) - založil podáním doručeným soudu 10. 10. 2002 v rámci návrhu na zastavení exekuce, jehož přílohou byl právě zápočet povinného ze dne 1. 1. 2002; splatnost jeho nároku tak nastala nejpozději počátkem října 2002. Odvolací soud však odlišně posoudil otázku promlčení pohledávky povinného směřující k započtení (§58 obch. zák.). Uzavřel totiž, že ke střetu pohledávek došlo ve smyslu §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), okamžikem, kdy povinný vyvolal splatnost své pohledávky, tedy současně se započtením v říjnu 2002. V okamžiku započtení již ale byla jeho pohledávka promlčená, neboť uplynula čtyřletá promlčecí doba, jež započala 1. 8. 1997, kdy povinný poprvé mohl založit splatnost své pohledávky a uplatnit nárok u soudu (§§397, 391, 392 obch. zák.). Pro komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku v projednávané věci nelze aplikovat §114 obč. zák. a odsouvat počátek běhu promlčení až od právní moci rozvodu manželství účastníků.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním povinný, přičemž přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem, že v době, kdy se započítávané pohledávky střetly, byla pohledávka povinného již promlčena a tedy neschopna započtení ve smyslu §358 obch. zák. Prosazuje, že vztahy mezi účastníky v projednávané věci je třeba posoudit podle občanského zákoníku, protože k převzetí zboží došlo v důsledku rozpadu jejich soužití, a tak k promlčení nároku povinného nemohlo dojít z důvodů uvedených v §114 obč. zák. Dále namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávně obecné ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. o splatnosti závazku, neboť měl aplikovat speciální §450 odst. 1 obch. zák., týkající se splatnosti kupní ceny, vázané na okamžik, kdy prodávající umožní kupujícímu nakládat s kupovaným zbožím. Z toho dovolatel dovozuje, že splatnost jeho pohledávky nastala již v roce 1997 a ne v říjnu 2002. I kdyby se vztah mezi účastníky řídil obchodním zákoníkem, jeho pohledávka byla schopná započtení, protože odvolací soud pominul §388 odst. 2 písm. b) obch. zák. o možnosti započtení promlčených pohledávek v obchodních vztazích. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu. Má za to, že vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 1183/2003 zdůraznila, že vznik povinnosti zaplatit kupní cenu (§450 obch. zák.) je nutno odlišit od splatnosti kupní ceny, která při absenci jiné dohody nastává až na základě výzvy (§240 odst. 2 obch. zák.), proto §450 odst. 1 obch. zák. není speciálním ustanovením o splatnosti kupní ceny. Závěr odvolacího soudu, že splatnost kupní ceny v daném případě nastala až okamžikem, kdy povinný oprávněnou k plnění vyzval, je v souladu s hmotným právem. K započtení je třeba, aby se setkaly pohledávky v době, kdy nebyly promlčené, což však v projednávané věci nenastalo. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), není však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka oprávněné nezanikla započtením, neboť v době, kdy se započítávané pohledávky střetly, byla pohledávka povinného již promlčena ve smyslu §397 obch. zák. a tedy neschopna započtení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Povinný namítal, že vztahy mezi účastníky v projednávané věci je třeba posoudit podle občanského zákoníku, protože k převzetí zboží došlo v důsledku rozpadu jejich soužití, a tak k promlčení nároku povinného nemohlo dojít z důvodů uvedených v §114 obč. zák. Tento názor však nemůže obstát. Obchodní charakter mají závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Tedy nejen závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i závazky, které s tím souvisejí - jsou uzavírány ve vazbě na podnikání. Nikoli vztahy, jimiž si podnikatel opatřuje věci pro svoji potřebu. Jestliže soud uzavřel, že oprávněná i povinný byli podnikateli každý s vlastní podnikatelskou činností a oprávněná převzala dosud neprodané zásoby obuvi od povinného v hodnotě pohybující se řádově ve stotisících Kč za účelem prodeje a následného finančního vypořádání, a na tento vztah aplikoval režim obchodního zákoníku, je jeho závěr v souladu s hmotným právem i dosavadní judikatorní praxí. Na obchodněprávní povaze závazkového vztahu nezmění nic ani to, že rozhodnutí účastníků předcházel rozpad jejich soužití. Použití §114 obč. zák. je v projednávané věci tedy vyloučeno, neboť úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 2004 pod č. 26).
Nedůvodná je i námitka povinného, týkající se splatnosti kupní ceny s poukazem na §50 odst. 1 obch. zák. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3, ročník 2005 pod č. 26, vysvětlil, že od povinnosti zaplatit kupní cenu je třeba odlišovat její splatnost, přičemž ustanovení §450 odst. 1 obch. zák. upravuje pouze vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a nikoliv její splatnost. Jestliže tedy splatnost kupní ceny nebyla sjednána, platí, co uvedl odvolací soud v projednávané věci, tedy že ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. splatnost kupní ceny nastává až na základě výzvy s tím, že nesplní-li kupující závazek zaplatit kupní cenu bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, popř. ve lhůtě ve výzvě stanovené, lze hovořit o vzniku prodlení.
Povinný rovněž namítal, že odvolací soud pominul §388 odst. 2 písm. b) obch. zák. o možnosti uplatnit své právo při obraně nebo při započtení i po uplynutí promlčecí doby, jestliže právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Tato výjimka ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění, týkající se promlčených pohledávek, které bylo možno kdykoli před uplynutím promlčecí doby použít k započtení bez ohledu na to, že k promlčení došlo před úkonem směřujícím k započtení, neznamená nic jiného než to, že uplynutí promlčecí doby až poté , kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost započtení (srov. Obchodní zákoník. Komentář, 12. vydání, Praha C. H. Beck 2009, s. 984); avšak v projednávané věci je situace jiná. K uplynutí čtyřleté promlčecí doby u pohledávky povinného (započaté 1. 8. 1997, kdy povinný poprvé mohl založit splatnost své pohledávky a uplatnit nárok u soudu) došlo dne 1. 8. 2001, tedy dříve , než se obě pohledávky setkaly (splatnost později splatné pohledávky nastala v důsledku výzvy k plnění až počátkem října 2002). Ustanovení §388 odst. 2 písm. b) obch. zák. tedy v projednávané věci nelze užít.
Závěr odvolacího soudu, že v době, kdy se započítávané pohledávky střetly, byla pohledávka povinného již promlčena a tedy neschopna započtení ve smyslu §358 obch. zák., je tedy správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo právní závěr odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, věty před středníkem,
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v.r.
předsedkyně senátu