ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2464.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2464/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Karlovy Vary , Krymská 2a, identifikační číslo osoby 00006963, proti povinnému P. L. , pro částku 20.473,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 Nc 3297/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech z 28. 12. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-20, pokud jimi bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce nařízené k vymožení částky 3.000,- Kč podle rozhodnutí oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, se ruší , a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 12. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-20, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené (k návrhu ze 4. 10. 2007) usnesením z 10. 10. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-7, k vymožení částek 17.363,- Kč, 110,- Kč a 3.000,- Kč podle platebních výměrů oprávněné z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2001, č. j. 100/2001, a jejího rozhodnutí (o uložení pokuty) z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96. Pokud jde o vymáhanou pohledávku ve výši 3.000,- Kč, shodl se odvolací soud s poukazem na ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. se soudem prvního stupně v závěru, že ta promlčena není, jelikož desetiletá promlčecí doba počítaná od právní moci exekučního titulu (19. 7. 1996) v období od 24. 4. 1997 do 13. 1. 2000, kdy k vymožení téže pohledávky probíhalo u stejného soudu pod sp. zn. 23 E 532/1997 jiné vykonávací řízení, neběžela. S odvolací námitkou povinného, že předmětnému exekučnímu řízení brání překážka věci rozsouzené, se krajský soud vypořádal závěrem, že tomu tak není, jelikož výkon rozhodnutí vedený pod sp. zn. 23 E 532/1997 nebyl zastaven pro materiální nevykonatelnost titulu, jak tvrdil povinný, nýbrž podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proto, že postihoval věci z něj vyloučené.
V dovolání povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v jeho závěru, že pohledávka přiznaná rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, promlčena není, jelikož promlčecí doba po dobu trvání vykonávacího řízení sp. zn. 23 E 532/1997 od 24. 4. 1997 do 13. 1. 2000 neběžela. Podle jeho názoru je sice nutno aplikovat ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., avšak ve znění účinném v době, kdy rozhodnutí oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, nabylo právní moci, tedy k datu 19. 7. 1996 (viz č. l. 6). Dále pak namítá, že o nárocích vyplývajících z dalších dvou exekučních titulů již bylo pravomocně rozhodnuto ve vykonávacích řízeních proběhlých u téhož okresního soudu pod sp. zn. 24 E 419/99 a 25 E 489/2001, a to tak, že výkon platebních výměrů z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j. 100/2001, nařízený prodejem movitých věcí byl usneseními z 8. 7. a z 9. 8. 2002 zcela zastaven, předmětné řízení tedy podle jeho názoru bylo postiženo zmatečnostní vadou podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb
Dovolání, přípustné v části týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (pro rozpor s hmotným právem), je v této části i důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v části dovolání týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka – protože promlčecí doba po dobu trvání probíhajícího jiného vykonávacího řízení neběžela – promlčena není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tedy jak v době právní moci exekučního titulu, tj. k 19. 7. 1996, tak v době zahájení exekučního řízení, tedy 4. 10. 2007, a vydání rozhodnutí okresního /28. 12. 2007/ i krajského /30. 6. 2008/ soudu), se právo vymáhat pojistné promlčuje za deset let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Větou „ Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu “ bylo ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. doplněno až ustanovením článku XXI., bod 59, zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, a to teprve s účinností od 1. 1. 2009 podle článku LXVIII. tohoto zákona (speciální přechodná ustanovení článku XXII. uvedeného zákona, vztahující se k zákonu 589/1992 Sb., se otázkou stavení promlčecí doby nezabývají).
Z uvedeného plyne, že veřejnoprávní úprava (srov. ustanovení §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle něhož pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení) účinná ke dni právní moci exekučního titulu, od níž běží promlčecí doba, institut stavení této doby neznala. Je-li tomu tak, pak desetiletá promlčecí doba podle §18 odst. 2 věty první a §22 odst. 4 (jde o pokutu) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, uběhla 19. 7. 2006, a protože návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 4. 10. 2007, důvod k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán je.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Pokud jde o řízení o návrhu na zastavení exekuce nařízené k vymožení pohledávek 17.363,- Kč a 110.000,- Kč přiznaných dalšími dvěma exekučními tituly, tedy platebními výměry z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j. 100/2001, povinný námitkou, že řízení je v této části stiženo zmatečnostní vadou podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů; zmatečnosti totiž již podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není, neboť jinou námitku, z níž by bylo možno dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatel ani nepřednesl. Má-li za to, že předmětnému exekučnímu řízení bránila překážka věci rozsouzené, může svou námitku uplatnit (za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Protože tedy dovolání v této části není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu