ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2474.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2474/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně C., proti žalované Č. p., o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 158/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1998, č.j. 9 Cmo 606/98-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 1997, č.j. 13 Cm 158/96-14, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 30.000,- Kč s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 9. listopadu 1998, č.j. 9 Cmo 606/98-24, zastavil - odkazuje na §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) - řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, když uzavřel, že odvolání, které postrádalo údaj o tom, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a čeho se jím domáhá, odvolatelka ani přes výzvu soudu prvního stupně (usnesením ze dne 27. ledna 1998, č.j. 13 Cm 158/96-19, doručeným dne 9. února 1998 na adresu odvolatelčina sídla) ve stanovené lhůtě nedoplnila. Odvolací soud přitom poukázal i na to, že žalobkyní je právnická osoba (společnost s ručením omezeným), která může vykonávat procesní práva a povinnosti jen prostřednictvím osob fyzických. Proto ustanovení §21 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na hmotněprávní ustanovení určuje, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu; jednání těchto osob představuje úkony právnické osoby. Protože nejde o zástupce ve smyslu §24 a násl. o. s. ř., doručuje soud písemnosti právnické osobě (do sídla zapsaného v obchodním rejstříku) a nikoli těmto fyzickým osobám. Z obsahu spisu je zřejmé, že jednotlivá soudní podání (včetně žaloby) činil za žalobkyni její statutární orgán - generální ředitel uvedený v obchodním rejstříku. Na tento závěr nemůže mít vliv dodatečné pověření jednajícího - statutárního orgánu právnické osoby, udělené jejím statutárním orgánem, neboť na postavení jednající osoby nic nezměnilo. I nadále šlo o statutární orgán právnické osoby (nikoli o jinou osobu zastupující na základě plné moci účastníka). Soud prvního stupně tedy správně doručoval písemnosti na adresu sídla právnické osoby vyznačenou v obchodním rejstříku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (jednající prostřednictvím jednatele vybaveného právnickým vzděláním) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. c/ a f/ o. s. ř. (tedy že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), neboť účastník nebyl řádně zastoupen (jeho zastoupení bylo soudem zmařeno), a nesprávným postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně poukazuje na to, že plná moc pro jednatele společnosti, založená do spisu dne 9. dubna 1997, byla vystavena především z důvodu rekonstrukce objektu sídla dovolatelky, která započala na počátku roku 1997 úplným vyklizením objektu na adrese v P. Bylo zde tedy reálné nebezpečí, že na adresu - staveniště, nebude možné doručovat. Přesto byly soudní písemnosti dále doručovány (v rozporu se založenou plnou mocí) na adresu sídla společnosti. To platilo i pro usnesení ze dne 27. ledna 1998. Navíc, soud sice zasílal písemnosti na adresu sídla dovolatelky, doručováno však vždy bylo a k jednateli dovolatelky se písemnosti dostávaly příležitostně. Na tyto okolnosti jednatel dovolatelky opakovaně upozornil soud prvního stupně a žádal o doručení dle §49 odst. 1 o. s. ř. Podle přesvědčení dovolatelky jsou nesprávné závěry odvolacího soudu o postavení jednatele společnosti (jsou v rozporu s ustanovením §27 o. s. ř.), neboť účastník řízení - právnická osoba se může dát zastupovat kterýmkoliv občanem, včetně svého jednatele, a pak mu musí být doručeno na adresu zástupce, nikoli na adresu sídla společnosti. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Správností dovolatelčiných námitek o povaze plné moci ze dne 9. dubna 1997 byl Nejvyšší soud povinen zabývat se při úvaze o včasnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 a 2 o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, lhůta je však zachována, je-li dovolání v této lhůtě podáno u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Podle údajů z obchodního rejstříku vedeného Městským (dříve Krajským obchodním) soudem v Praze, oddílu C, vložky 1535 (srov. i úplný výpis z obchodního rejstříku na č.l. 2122) má žalobkyně v době od 11. dubna 1991 dosud sídlo na adrese „P.”. a jako statutární orgán společnosti je zde od stejného data dosud zapsán JUDr. J. H. (označený též jako generální ředitel).
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalované dne 3. prosince 1998 (srov. doručenku u č.l. 29 p.v.). Žalobkyni se soud pokusil usnesení doručit dvakrát na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku, přičemž v obou případech se zásilka vrátila zpět s poznámkou pošty, že adresát se odstěhoval (srov. vrácené zásilky č.l. 30 a 31). Ve smyslu §48 odst. 2 o. s. ř. tak třetího dne po vrácení druhé nedoručené zásilky, to jest v pondělí 18. prosince 1998, nastala fikce doručení písemnosti žalobkyni. Téhož dne usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci, čemuž odpovídá i doložka právní moci, jíž je opatřeno. Dovolání datované dne 26. února 1999 a téhož dne podané osobně u Krajského obchodního soudu v Praze (srov. č.l. 34) je tedy z tohoto pohledu zjevně opožděné. Opačný závěr, totiž že dovolání je včasné, by bylo lze učinit jen za předpokladu, že i toto rozhodnutí mělo být doručeno nikoli přímo žalobkyni, nýbrž - jak tvrdí dovolatelka - jejímu zástupci na základě procesní plné moci.
Ze spisu je patrno, že v žalobě z 8. června 1995 (v níž se mimo jiné uvádí, že žalobkyně je zastoupena JUDr. Ing. J. H., jednatelem firmy, bytem P.) žalobkyně nežádala o doručování písemnosti na jinou adresu než je adresa jejího sídla. Podáním ze dne 9. dubna 1997 jednatel žalobkyně JUDr. Ing. J. H. soudu oznámil, že do spisu zakládá plnou moc pro zastupování žalobkyně (č.l. 7); uvedená plná moc, datovaná 9. dubna 1997, je založena na č.l. 8, přičemž touto zmocňuje žalobkyně jednající prostřednictvím jednatele JUDr. Ing. J. H. právě tohoto jednatele k tomu, aby ji v této věci zastupoval u soudu. Poté, co byl žalobkyni na adresu jejího sídla doručen (uložením na poště dne 16. ledna 1998) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, žalobkyně v odvolání podaném u soudu osobně dne 26. ledna 1998 (srov. č.l. 18) soud upozornila, že přes založenou plnou moc byl rozsudek doručen pouze jí, nikoli však jejímu zástupci a sdělila, že odvolání odůvodní po doručení rozsudku tomuto zástupci. Na to, že rozsudek nebyl zalán k rukám právního zástupce žalobkyně, přesto že plná moc je ve spise založena, upozornila žalobkyně znovu podáním ze dne 23. června 1998, podaným u soudu osobně dne 24. června 1998 (srov. č.l. 24).
Podle ustanovení §21 odst. 1 o. s. ř. z právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pracovník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ni jednat.
Kdo je statutárním orgánem právnické osoby, vymezuje (a v rozhodné době vymezovalo) ustanovení §13 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.”). S přihlédnutím k době započetí sporu (8. června 1995) pak byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., a č. 84/1995 Sb.
Podle ustanovení §13 obch. zák. v tomto znění právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1, věta druhá). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec 2).
S přihlédnutím ke změnám, jichž ustanovení §13 odst. 2 obch. zák. doznalo s účinností od 1. července 1996 (po novele obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb.) přihlédl Nejvyšší soud i k obchodnímu zákoníku ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Dle ustanovení §13 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. července 1996 (dosud) platí, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.
Ustanovení §133 odst. 1, věty první, obch. zák. v obou rozhodných zněních pak určuje, že statutárním orgánem společnosti (s ručením omezeným) je jeden nebo více jednatelů.
Z ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. plyne, že vztah mezi společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností nebo jiných ustanovení tohoto zákona, upravujících jejich povinnosti, nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Mandátní smlouvou se mandatář zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (srov. §566 odst. 1 obch. zák.).
Dle ustanovení §24 o. s. ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Nejedná-li se o zastupování podle §26, může být zvoleným zástupcem účastníka jen fyzická osoba. V téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce.
Podle ustanovení §28 o. s. ř. pak platí, že zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony (odstavec 1). Plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (odstavec 2).
Ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. pak předepisuje doručovat písemnost v případě, že účastník má zástupce s plnou mocí pro celé řízení, pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Procesní plná moc je jen listinou osvědčující uzavření dohody o plné moci (teorie hovoří o tzv. průkazu plné moci), tedy listinou osvědčující v hmotněprávní rovině tzv. přímé zastoupení, jež se v občanskoprávních vztazích prosazuje především prostřednictvím příkazní smlouvy (srov. §724 a násl. občanského zákoníku) a v režimu obchodněprávních vztahů typicky prostřednictvím smlouvy mandátní (§566 a násl. obch. zák.).
V řízení nebylo sporu o tom, že JUDr. Ing. J. H. je jako jednatel dovolatelky jejím statutárním orgánem, jehož jednání vůči třetím osobám je jednáním právnické osoby navenek (srov. §13 odst. 1 a 2 obch. zák.). Ačkoliv právní teorie ani soudní praxe okolnost, že za společnost jedná osoba, jež stojí i na druhé straně smluvního vztahu (zde srov. shora označenou plnou moc, kde zmocnění vystavené za žalobkyni JUDr. Ing. J. H. podepsal právě JUDr. Ing. J. H. jako jednatel žalobkyně), samu o sobě za důvod neplatnosti právního úkonu nepokládá (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58), zastoupení ve smyslu §24 a násl. o. s. ř., prokazované plnou mocí ze dne 9. dubna 1997, však účinky dovozované dovolatelkou mít nemohlo. Je tomu tak proto, že všechny rozhodné znaky přímého zastoupení již v té době plynuly z jiné skutečnosti; totiž z toho, že JUDr. Ing. J. H. byl jednatelem dovolatelky. Vztah mezi společností a členem jejího statutárního orgánu při zařizování záležitostí společnosti se totiž přiměřeně řídí ustanoveními o mandátní smlouvě (srov. cit. §66 odst. 2 obch. zák.). Bez předchozího nebo alespoň současného ukončení výkonu funkce jednatele nemohla dohoda o plné moci prokazovaná cit. plnou mocí platně vzniknout. Povinnost doručovat písemnosti takto „ustanovenému” zástupci (§49 odst. 1 o. s. ř.) tudíž soud vskutku neměl. Ostatně, z dovolání se podává, že dovolatelka - ač tento úmysl v předchozích fázích řízení nikdy neformulovala natolik určitě, aby byl soudu navenek seznatelný - sama sledovala předložením procesní plné moci jiný účel, totiž změnu adresy pro doručování písemností (k tomu ovšem stačilo, aby o doručování písemnosti na jinou adresu než adresu svého sídla požádala) a - tak jako to udělala (až) v dovolání - vysvětlila důvody tohoto postupu.
Nicméně, kdyby listinu ze dne 9. dubna 1997 bylo možné interpretovat jako procesní plnou moc ve výše uvedeném smyslu (byť neplatnou), pak by postupu soudů nižších stupňů bylo nutno vyčíst, že žalobkyni, případně označovaného zmocněnce žalobkyně, na to, že předložená plná moc je neplatná, neupozornily (zvláště za situace, kdy požadavek, aby podle této plné moci bylo postupováno, žalobkyně opakovaně uplatnila a na její účinky spoléhala). Ani tato úvaha však nemá pro konečný výsledek řízení žádný význam, jelikož - oproti očekávání dovolatelky - listina ze dne 9. dubna 1997 (označená jako plná moc) by ani v případě jejího uznání za platnou nezakládala povinnost soudu doručovat písemnosti přímo v ní označené osobě (JUDr. Ing. J. H.).
Statutární orgán právnické osoby je oprávněn za ni v řízení jednat přímo (srov. §21 odst. 1 o. s. ř.) a jeho jednání je vždy přičítáno společnosti, lhostejno, zda se nadto prokazuje plnou mocí. Plnou mocí (§28 o. s. ř.) prokazuje své oprávnění pouze zástupce účastníka (§24 o. s. ř.). I když se tedy statutární orgán společnosti prokazuje (jako v tomto případě) procesní plnou mocí, je soud povinen posuzovat ji v intencích §21 odst. 1 o. s. ř., tedy maximálně jako listinu osvědčující, že je zde statutární orgán, jehož jednání je jednáním společnosti, a kterému tudíž nemůže být samostatně doručováno (jelikož nejde o zástupce ve smyslu §24 a násl. o. s. ř.). Jinak řečeno, s výše označenou listinou se ani při závěru, že jde o listinu platnou, povinnost doručovat soudní písemnosti jinak než přímo právnické osobě, nepojí.
Lze tedy uzavřít, že dovolání je vskutku opožděné. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r.
předseda senátu