ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2499.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2499/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinné H. S. , zastoupené JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 32, pro 15.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 59 Nc 5242/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 2. 3. 2010, č. j. 31 Co 39/2010-53, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 1. 12. 2009, č.j. 59 Nc 5242/2009-36, okresní soud exekuci nařízenou jeho rozhodnutím z 25. 2. 2009 co do částky 15.000,- Kč, představující jistinu vymáhané pohledávky, částečně zastavil s odůvodněním, že tuto částku povinná v období od 3. 3. 2009 do 25. 5. téhož roku zaplatila mimo rámec exekuce; protože návrh na nařízení exekuce oprávněná podala 24. 2. 2009 (tj. před plněním ze strany povinné mimo rámec exekuce), tedy důvodně, uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení, že exekuce „nebyla zastavena“ – že tedy bude pokračovat – „co do nákladů exekuce a nákladů oprávněné.“
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a s odvolací námitkou povinné, že usnesení o nařízení exekuce jí soudní exekutor doručil teprve s výzvou k úhradě nákladů exekuce v částce 7.735,- Kč dne 3. 6. 2009, tedy poté, co vymáhanou pohledávku v samotné jistině dnem 25. 5. 2009 (tedy před právní mocí usnesení o nařízení exekuce) zaplacením poslední splátky sama uhradila, se odvolací soud vypořádal závěrem, že z hlediska zásady procesního zavinění, zakotvené v ustanovení §89 exekučního řádu, je jedinou relevantní skutečností, že návrh na nařízení exekuce byl podán 24. 2. 2009, tedy důvodně (jelikož částky zaplacené povinnou mimo rámec exekuce byly oprávněné poukázány – přímo, nikoli tedy prostřednictvím soudní exekutorky – teprve v období od března do května 2009). Povinnost zaplacení nákladů exekuce tedy stíhá povinnou a rozhodnutí soudu prvního stupně o pokračování exekuce v tomto rozsahu je správné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ (jde zjevně o chybné uvedení zákonného ustanovení, ustanovení citované se týká obnovy řízení), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním názoru odvolacího soudu, že zásadním důvodem k závěru o procesním zaviněním povinné je skutečnost, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce předtím, než jí povinná mimo rámec exekuce zaplatila jednotlivé splátky na úhradu jistiny. Podle názoru dovolatelky to byla naopak oprávněná, kdo zavinil zastavení exekuce, a to tím, že od ní přijímala platby, i když věděla, že souběžně probíhá exekuce. Dále pak pod body II., 2, 3, stejně jako v odvolání, zdůrazňuje skutečnost, že usnesení o nařízení exekuce jí bylo doručeno s výzvou k úhradě nákladů exekuce až 3. 6. 2009, tedy po úplném uhrazení vymáhané pohledávky z její strany, a vyjadřuje přesvědčení, že takové nepravomocné, a tedy nevykonatelné usnesení, stejně jako výzva k úhradě nákladů exekuce, nemohly „způsobit zamýšlené následky uvedené ve výroku napadeného rozhodnutí“. V následujícím bodě 4 dovolání pak kritizuje liknavý postup oprávněné v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1.7.2009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (v dané věci sice předcházelo kasační rozhodnutí, v pořadí první usnesení okresního soudu ze 4.8.2009 však bylo zrušeno jen proto, že je vydal asistent soudkyně) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Předně nutno zdůraznit, že ačkoli znění ustanovení §89 exekučního řádu a odpovídajícího ustanovení §271 občanského soudního řádu, se svými formulacemi mírně odlišují (zatímco ustanovení §89 exekučního řádu v první větě zavazuje při zastavení exekuce k úhradě nákladů exekuce a účastníků „ toho, který zastavení zavinil “, podle první věty §271 občanského soudního řádu při zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů účastníků „ podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo .“), nelze ustanovení §87 až 89 exekučního řádu vyložit bez vědomí souvislosti s úpravou nákladů řízení o výkon rozhodnutí, zakotvenou v ustanovení §270 a 271 o. s. ř., jelikož prvně jmenovaná ustanovení postihují zcela zjevně jen zvláštnosti vlastní exekučnímu řízení s tím, že jinak se uplatnění důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu, jak to plyne z ustanovení §52 exekučního řádu (k tomu srov. bod XVI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001, publikovaného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde Nejvyšší soud na s. 223/345 zdůraznil: „Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o. s. ř. /z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce/ to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak to je právě povinný, komu musí být uložena – ve prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce.“).
Při rozhodování soudu podle první věty ustanovení §271 o. s. ř. jde o posouzení, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) nebo při jeho provádění procesního zavinění. O takovém zavinění lze – obecně řečeno – uvažovat všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu bezdůvodně, popřípadě kdy ve výkonu bezdůvodně pokračoval. Procesní zavinění oprávněného tak může spočívat např. v tom, že se oprávněný před podáním návrhu na nařízení výkonu (exekuce) řádně nepřesvědčil, zda povinný svou povinnost nesplnil, ačkoli to učinit mohl a měl. Nelze-li oprávněnému vytknout uvedené procesní zavinění, přizná mu soud rovněž náhradu nákladů vzniklých při provádění při výkonu a náhradu nákladů řízení o jeho zastavení. To že výkon rozhodnutí (exekuce) byl zastaven z tohoto hlediska, nemá samo o sobě pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení význam (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2265 – 2266).
Podá-li některý z účastníků návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena a byly uhrazeny i jeho náklady, je třeba zkoumat také nárok exekutora a ostatních účastníků řízení, zda byly uhrazeny i jejich náklady. Předmět exekučního řízení nebyl vyčerpán zcela, neuhradil-li povinný i náklady exekuce, a exekuce nemůže být podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavena v celém rozsahu, nýbrž jen částečně. Podá-li účastník návrh výslovně na zastavení celé exekuce (a o takový případ jde zjevně v souzené věci) s odůvodněním, že povinný po doručení usnesení o nařízení exekuce splnil povinnost vůči oprávněnému, i když ještě neuhradil (zcela nebo zčásti) náklady exekuce příslušející exekutorovi, tedy odměnu a náhradu jeho výdajů, exekuce se zastaví jen částečně a ponechá se v běhu pro náklady exekuce (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 2. vydání, Praha 2010, s 246, 247).
Týž názor jako uvedená literatura zastává i soudní praxe; v usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že náklady výkonu rozhodnutí (exekuce) představují – spolu s vymáhaným nárokem plynoucím z exekučního titulu – jeho rovněž vymáhanou součást, a nebyly-li povinným mimo exekuční rámec oprávněnému uhrazeny, není zde důvodu k zastavení exekuce.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu