ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2514.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 2514/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Waldviertler Sparkasse Bank AG , se sídlem Sparkassenplatz 3, Zwettl, Rakouská republika, její organizační složky v České republice, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská 126/II, identifikační číslo osoby 49060724, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči - Vnitřním Městě, Karlovo nám. 32/26, proti povinnému L. D. , zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vydražitelky Ing. M. P., vedené u soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/707, pod sp. zn. 177 EX 10960/13, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2015, č. j. 26 Co 646/2014-197, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 26 Co 646/2014, změnil usnesení soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála, Exekutorský úřad Zlín (dále „soudní exekutor“), ze dne 7. 5. 2014, č. j. 177 EX 10960/13-167, ve výroku I. tak, že udělil příklep vydražitelce Ing. M. P., na nejvyšší podání 880 000 Kč k pozemku č. parc. St. 215 (dále „pozemek“), jehož součástí je budova na něm stojící, v katastrálním území a obci V. n. D.; ve výroku II., o stanovení lhůty k zaplacení nejvyššího podání a započítání vydražitelkou složené jistoty v částce 250 000 Kč, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl o povinnosti povinného zaplatit vydražitelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 040 Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že odkázal na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a upřesnil, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tato otázka nebyla dosud u dovolacího soudu řešena s ohledem na novou právní úpravu občanského zákoníku“. Podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, neboť odvolací soud „nesprávně posoudil vlastnické vztahy k nezapsané budově - stolárny na pozemku“, který měl v době dražby výměru pouze 2 474 m². Uvedená budova dílem zasahovala i do pozemku č. parc. 205, který měl (má) povinný v nájmu. Specifikovaný stav nebyl technickou změnou parcel doposud „zhojen“ a v dražbě tudíž nebylo možno „prodat pouze část stavby společně s pozemkem a druhou část, větší či menší, ponechat v tzv. právním vakuu“. Rovněž z důvodu, že znalec v exekučním řízení nesplnil svoji povinnost ověřit si dovolatelem tvrzené skutečnosti na místě samém, vznikl „neudržitelný stav“, kdy povinný může přes pronajatý pozemek č. parc. 205 užívat toliko část stolárny - katrovny a „analogicky pro vydražitelku platí stejný způsob užívání“. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněné pod číslem 42/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, či usnesení ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013), že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá, že ve fázi exekučního prodeje nemovitosti v dražbě se nelze skutkově či právně zabývat existencí, právní povahou, polohou a přístupem ke stavbě, ať již jde o součást či příslušenství (vy)dražené nemovité věci, jakož i případnými závadami věci, které by mohly ovlivnit výši výsledné ceny nemovité věci a jejího příslušenství; řešení těchto otázek, které dovolatel v rámci vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu pojmenovává, bylo uzavřeno v předchozí exekuční fázi pravomocným usnesením o určení ceny nemovité věci (viz §336 a §336a o. s. ř., srov. dále Nejvyšším soudem publikované a shora citované R 42/2015, řešící s týmž závěrem právní následky spojené s exekučně vydraženou nemovitou věcí, byť by po udělení příklepu dokonce vyšlo najevo, že se jednalo o věc movitou).
Nezávisí-li napadené usnesení odvolacího soudu na řešení dovolatelem specifikovaných otázek, není naplněn předpoklad přípustnosti posuzovaného dovolání a není vystižen ani dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu