ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2524.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2524/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K., proti povinné D & S K. s.r.o., zastoupené advokátem, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 500.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 45 E 1260/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.února 2004, č.j. 55 Co 30/2004-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, maje za to, že odvolací obrana povinné založená na argumentu o nedostatku vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí není důvodná – rozsudek byl opakovaně doručován povinné na její adresu sídla zapsanou v obchodním rejstříku za situace, kdy soudu nebyla známa její jiná adresa a podle obsahu spisu nebyla soudu ani známa fyzická osoba oprávněná jednat za povinnou a nastala tak fikce náhradního doručení ve smyslu §47 odst. 4 o.s.ř.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež dovozovala z předpokladu, že byla-li soudu při doručování vykonávaného rozsudku v nalézacím řízení známa rejstříková adresa sídla povinné, musela mu též být známa osoba jednatele povinné M. B., jemuž se měl soud pokusit doručit rozhodnutí, teprve po splnění takové povinnosti mohl soud znovu doručovat na rejstříkovou adresu povinné. Rozhodovací praxe soudů při posuzování otázek doručování je různá, má proto řešení naznačené otázky po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je vskutku přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolatelce nelze upřít oprávněnost její argumentace, dle níž není soudního rozhodnutí, jímž by byla sjednocena soudní praxe ohledně postupu při doručování právnickým osobám podle §47 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném od 1.ledna 2001 (tedy v důsledku zák. č. 30/2000 Sb.) do 31. prosince 2004 ( tedy do účinnosti zák. č. 555/2004 Sb.). Se zřetelem k této skutečnosti, a protože výklad citovaného ustanovení hraje v tomto případě zásadní roli, má dovolací soud dovolatelkou uvedený dovolací důvod za nastolující otázku po právní stránce zásadně významnou. Dovolací důvod se totiž vztahuje k posouzení předpokladů vykonatelnosti rozhodnutí, které má být v tomto řízení vymáháno, jde přitom o otázku právní – o výklad nezbytnosti pořadí postupů vyplývajících z právní normy, jakož i o výklad, za jakých okolností nastane dispozice v normě vyjádřená.
Podle ustanovení §47 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném v rozhodné době (vykonávaný rozsudek byl povinné doručován podle nesporného skutkového základu věci na její adresu zapsanou jako její sídlo v obchodním rejstříku v období července a srpna 2003) nepodaří-li se písemnost doručit na adresu uvedenou v odstavci 1 (tj. na adresu jejího sídla ve smyslu §2 odst. 3 obch.zák., resp. po 1.1.2003 ve smyslu §19c obč.zák.) proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46. Jestliže písemnost nebyla doručena ani tímto způsobem a jestliže se nepodaří písemnost odevzdat právnické osobě ani při dalším pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se den vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když se o něm adresát nedozvěděl.
Z pořadí postupů soudu uvedených v tomto ustanovení sice zřetelně vyplývá, že zjistí-li soud, že se právnická osoba podle údajů doručujícího orgánu v místě doručení nezdržuje (a že jí tudíž nelze doručit náhradním způsobem uložením) a vrátí-li se tedy zásilka soudu jako nedoručitelná, doručuje soud na jinou (v řízení podle obsahu spisu sdělenou) adresu, je-li mu taková adresa (případně i z úřední činnosti) známa, nelze-li takto právnické osobě doručit, má soud doručit přímo fyzické osobě, která je oprávněna za právnickou osobu oprávněna jednat. Vazbou vědomí soudu o oprávnění určité fyzické osoby jednat za právnickou osobu podle obsahu spisu a odkazem na ustanovení §21 o.s.ř., dle jehož odstavce 5/ každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat, ovšem zákon povinnost soudu doručovat v takovém případě fyzické osobě omezuje jen na případy, kdy v řízení bylo projeveno oprávnění takové osoby způsobem, který odpovídá požadavkům citovaného ustanovení. Jinak řečeno, nevyplývá-li z řízení osvědčení skutečnosti, že fyzická osoba, která o sobě tvrdí nebo o níž je tvrzeno, je nositelkou oprávnění jednat za právnickou osobu, nesmí soud s takovou fyzickou osobou zacházet z úřední povinnosti jako s osobou, které se má doručovat písemnost určená právnické osobě. V tomto smyslu je také třeba chápat názor, dle nějž teprve po vyčerpání výše uvedených způsobů doručování přichází fikce doručení na rejstříkovou adresu rejstříkového soudu (viz Bureš/Drápal/Mazanec Občanský soudní řád, komentář – I. díl, 6.vydání, C.H.BECK 2003, str. 175 bod 7.) tj., že taková fikce nastupuje až v případě nemožnosti dodržení postupů (způsobů) při doručení, aniž by bylo nutno vždy v každém řízení postupně popsané způsoby vyčerpat. Nejsou-li dány zákonné – i logické - podmínky (není známa jiná adresa právnické osoby nebo není známa oprávněná fyzická osoba, a ta jen podle obsahu spisu), doručuje soud podle citovaného ustanovení opakovaně na rejstříkovou adresu sídla právnické osoby aniž by měl pátrat po jiných adresách sídel či po existenci fyzických osob oprávněných jednat za právnickou osobu. Tomuto zužujícímu výkladu předpokladů postupu soudu při doručování právnické osobě, která se v místě doručení do rejstříkového sídla nezdržuje, nasvědčuje i historický vývoj právní úpravy, jež po – toliko dočasném - konstituování možnosti tohoto způsobu doručování (fyzickým osobám) novelou o.s.ř. provedenou zák. č. 30/2000 Sb. později od této úpravy pro její zjevnou nepraktičnost ustoupila (viz §47 o.s.ř. ve znění zák. č. 555/2004 Sb.)
Z takového výkladu odvolací soud zjevně vycházel, když dospěl k závěru, že za splnění podmínek §47 odst. 4 o.s.ř. došlo opakovaným vrácením povinné nedoručitelné zásilky k fikci doručení, v jejímž důsledku se stalo vykonávané rozhodnutí posléze vykonatelným. Dovolání povinné proto navzdory své přípustnosti důvodné není, neboť odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav dopadá, a tuto normu správně vyložil. Dovolatelka pak ve své argumentaci nesprávně dovozuje z okolnosti, že právní úprava doručování spojuje s rejstříkovou adresou právnické osoby nezbytný postup soudu, úvahu, dle níž zjištěním rejstříkové adresy (z obchodního nebo jiného rejstříku) soud zjistí i identitu fyzických osob oprávněných jednat za právnickou osobu, zákon zde ve vztahu k fyzickým osobám nic takového neuvádí – naopak, soud jim má doručovat jen tehdy, je-li mu podle obsahu spisu známo, že jsou oprávněny jednat za právnickou osobu za podmínek §21 o.s.ř.; zde tedy v soudním spise založený (kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu) výpis z obchodního rejstříku sehrává významnou roli jen tehdy, jestliže jím takové osoby samy osvědčují (ve smyslu odst. 5/ ) své vlastní oprávnění.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu