ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2542.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2542/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P. z. ú., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti povinné České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zastavení exekuce, pro 7.744.300,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7722/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, č. j. 20 Co 236/2004-57, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, č. j. 20 Co 236/2004-57 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl a výkon exekuce neodložil. Odvolací soud byl toho právního názoru, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §64 odst. 6 větu pátou zákona č. 337/92 Sb., o správě daní a poplatku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), neboť zákonný zápočet uhrazeného úroku z přeplatku v uvedeném ustanovení předpokládaný se může týkat jen skutečné škody. Exekučním titulem však byla oprávněné přiznána částka, která je dle odůvodnění kombinací (znalcem stanoveným průměrem) škody skutečné a ušlého zisku, kterého by oprávněná dosáhla, kdyby nevstoupila do likvidace, jakožto přímý důsledek nezákonně vyměřené daňové povinnosti. Protože v daném případě nelze v rámci přiznané náhrady škody z exekučního titulu rozlišit škodu skutečnou a ušlý zisk, není možné uvedené ustanovení na tuto náhradu aplikovat a započíst povinnou uhrazený úrok z daňového přeplatku na oprávněné (exekučním titulem) přiznané plnění.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších právních předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyla v rámci odvolacího řízení postupem předpokládaným §114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř. vyzvána k písemnému vyjádření k podanému odvolání oprávněné, což vzhledem s okolnostem případu považuje za potřebné a účelné. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelka dovozuje z chybné interpretace ustanovení §64 odst. 6 věty páté zákona č. 337/1992 Sb. odvolacím soudem. Ten postupoval nesprávně, pokud uvedené ustanovení interpretoval optikou ustanovení §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), když - dle názoru povinné – se pojmem „skutečná přiznaná škoda“ zde použitým rozumí celková škoda, která byla oprávněné přiznána, a to bez ohledu na to, z čeho se tato škoda skládá.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. d/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
V předmětné věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. června 2001, sp. zn. 15 C 199/99, kterým bylo oprávněné (žalobkyni) přiznáno z titulu nesprávného úředního postupu povinné právo na náhradu škody ve výši 70 milionů Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.3.1999 do zaplacení a právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 191.300,- Kč. Povinná oprávněné podle jí samou nezpochybňovaného návrhového tvrzení uhradila částku ve výši 81.746.111,- Kč, a dále byla zbylá část přiznaného práva – právě exekučně vymáhaná částka ve výši 7.744.300,- Kč – povinnou započítána s odkazem na ustanovení §64 odst. 6 věta 5 zákona č. 337/1992 Sb. na uhrazený úrok z daňového přeplatku zaviněného správcem daně, a to na základě rozhodnutí Finančního úřadu v H. K. ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 159243/97/228912/1985, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 1998, č.j. 30865/98/228912/1985.
Co do namítané vady řízení, spočívající v absenci výzvy soudu I. stupně k písemnému vyjádření, jak předpokládá ustanovení §114a odst. 2 písm a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř., dovolací soud na úvod uvádí, že tato námitka dovolací důvod předjímaný ustanovením §241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. naplnit nemůže, a to již z toho důvodu, že uvedený postup je závislý toliko na úvaze soudu co do účelnosti, resp. neúčelnosti takovéto výzvy. Pokud soud neshledal uvedený postup účelným (jak výslovně předpokládá zmíněné ustanovení), nic povinné nebránilo, aby se k odvolání oprávněné, které jí bylo řádně doručeno dne 19. května 2004 (č.l. 55 verte spisu), z vlastní iniciativy vyjádřila. Jelikož existence jiných vad vyjmenovaných v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), stal se předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu ústící v zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a to na základě výkladu ustanovení §64 odst. 6 věty páté zákona č. 337/1992 Sb.
Podle ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/92 Sb., zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Č. n. b. platné první den kalendářního čtvrtletí. Je-li vracen přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 4 nebo nebyla-li dodržena zákonná lhůta pro vrácení u vratitelného přeplatku, který se podle daňového zákona vrací bez žádosti, aniž by zde při vzniku přeplatku bylo zavinění správce daně, náleží daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Č. n. b. platné první den kalendářního čtvrtletí. Úrok náleží v těchto případech ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Vznikl-li přeplatek zaviněním správce daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po původní lhůtě splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento přeplatek použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní splatnosti daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady daně, v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku. Pokud by skutečná přiznaná škoda způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Úrok se nepřizná, činí-li méně než 50,- Kč.
Podle ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. se poškozenému hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Městský soud v rámci rozhodování o odvolání prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně vycházel z premisy, podle které lze provést zákonné započtení předpokládané ustanovením §64 odst. 6 větou pátou zákona č. 337/1992 Sb. toliko v případě přiznání skutečné škody tak, jak ji definuje ustanovení §442 obč. zák. Teorie práva je zajedno v tom, že skutečnou škodou je míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi; proto reprezentuje majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit, aby byl majetkový stav poškozeného uveden na předešlou úroveň. V předmětném nalézacím řízení šlo o vyčíslení a přiznání práva na náhradu škody, která oprávněné vznikla jakožto přímý důsledek nezákonného vyměření daňového nedoplatku, vedoucího ve svém důsledku ke vstupu oprávněné do likvidace. Již uvedené důvody proto z povahy věci vylučují, aby bylo možno jednoznačně zjistit „skutečnou škodu“ a případně „ušlý zisk“ tak, jak ji ve svém odůvodnění požaduje specifikovat odvolací soud. Z odůvodnění exekučního titulu se podává, že k výši výsledně přiznané škody (jakožto důsledek odpovědnosti státu) bylo nutné dojít znaleckým posouzením na základě interpolace několika metod výpočtu výše škody (přičemž jedna z nich byla založena také na metodě ušlého zisku). V nalézacím řízením přiznaná částka tak má fakticky povahu soudem určené celkově vzniklé škody, třebaže znalecky zjištěnou pomocí relevantních matematických agregátů. Zároveň však dovolací soud uvádí, že pojem „skutečná přiznaná škoda“ zakotvený v ustanovení §64 odst. 6 větě páté zákona č. 337/1992 Sb., vyjadřuje nikoliv skutečnou škodu (ve smyslu ustanovení §442 obč. zák.), která by byla oprávněné přiznána v rámci řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu nebo nesprávným úředním postupem, ale o výslednou škodu, která byla „skutečně“, tedy pravomocně přiznána postupem předpokládaným zákonem relevantním pro předmětný spor – tedy zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších právních předpisů (nyní účinný zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších právních předpisů); tomuto závěru také koresponduje systematický výklad uvedeného ustanovení. Dovolací soud tedy uzavírá, že ustanovení §64 odst. 6 věta pátá zák. č. 337/1992 Sb. vychází nikoliv z pojmu skutečné škody, jak ji má na mysli ustanovení §442 obč. zák., ale z celkové částky, kterou je stát (jakožto žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému subjektu (žalobci, potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit.
Relevantní námitkou se také jeví argument povinné, podle kterého by při akceptaci právního názoru odvolacího soudu co do výkladu zkoumaného ustanovení bylo ve svém důsledku znemožněno jeho praktické použití. Soudy v nalézacím řízení nejsou vždy – jako například v tomto sporu – schopny jednoznačně rozlišit škodu skutečnou (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans), nadto se zhusta v meritorním výroku rozhoduje toliko jedinou, souhrnnou částkou, takže by soudy při aplikaci zkoumaného ustanovení byly nuceny vycházet z odůvodnění rozhodnutí, které však - na rozdíl od výroku rozhodnutí - již závazné není. Tímto závěrem samozřejmě není dotčen právní praxí zastávaný názor, podle kterého se při zkoumání povahy materiální vykonatelnosti titulu ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky, způsob výkonu rozhodnutí (exekuce) řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy totiž soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu tedy nelze jakkoli doplňovat či opravovat.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při svém rozhodování, tedy správný není, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
V Brně dne 14. února 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu