ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2570.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2570/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. T., zastoupeného advokátem, proti povinné L. B., zastoupené advokátem, pro 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 12221/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2004, č.j. 23 Co 430/2004-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 19. 4. 2004, č.j. 16 Nc 12221/2004-10, kterým okresní soud nařídil exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. A. H., soudního exekutora. Námitky směřující proti správnosti exekučních titulů shledal odvolací soud neopodstatněnými, neboť věcnou správnost exekučního titulu ani správnost postupu soudu v řízení předcházejícím jeho vydání soud v exekučním řízení nezkoumá. Ne zcela správný údaj o místě bydliště povinné v usnesení o nařízení exekuce nemá vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Možnost oprávněného vymáhat pohledávku zároveň proti povinné a proti druhé osobě z exekučního titulu zavázané je dána tím, že obě byly zavázány ke splnění téhož závazku společně; bude-li závazek splněn jednou z nich, může tuto okolnost namítat druhá návrhem na zastavení exekuce.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinná nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že odpovídají-li za plnění ze směnky dvě žalované jako povinné, je nesprávné, pokud je celá dlužná částka vymáhána pouze na ní. V nalézacím řízení bylo rozhodnuto chybně, neboť věřitel ze směnky nebyl totožný se žalobcem; původně vystavená směnka je neplatná, navíc při jejím vystavení byla povinná podvedena nesprávnými informacemi pana J. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Ačkoli povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, v dovolání přednesla, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Zjistil-li odvolací soud (a správnost tohoto skutkového zjištění nelze v dovolacím řízení přezkoumávat), že povinná a druhá z exekučního titulu zavázaná osoba jsou tímto titulem zavázány společně, pak jeho právní závěr, že oprávněný se může domáhat celého plnění na kterékoli z nich a plněním jedné z nich v rozsahu tohoto plnění závazek zaniká, je zcela správný a v souladu s výslovným ustanovením §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., na něž se dovolatelka (implicitně) odvolává, se v takovém případě neuplatní.
S námitkami směřujícími proti věcné správnosti exekučního titulu (že směnka je neplatná a že dovolatelka byla při jejím vystavení podvedena panem Jónem) se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť věcnou správnost exekučního titulu soud při nařízení exekuce zkoumat nemůže; obsahem titulu je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Totéž platí o (teprve v dovolání vznesené) námitce, že věřitel ze směnky není totožný se žalobcem v nalézacím řízení.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu