ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2578.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2578/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. T. F., správce konkursní podstaty úpadkyně N. c., s. r. o. v likvidaci, zastoupeného advokátem proti povinné JUDr. J. M., pro 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10910/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 12. 2005, č. j. 23 Co 359/2005-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 12. 2004, č. j. 12 Nc 10910/2004-10, kterým Okresní soud v Pardubicích nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, k vymožení pohledávky 500.000,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. D., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je vykonatelným exekučním titulem (§44 odst. 2, §40 odst. 1 písm. b/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Výrok o povinnosti k náhradě škody označuje oprávněnou osobu a nárok, který jí byl přisouzen, přičemž plnění ve splátkách vysloveno nebylo (§228 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění účinném k 30. 4. 2004, dále jen „zákon č. 141/1961 Sb.“); rozsudek se tudíž stal vykonatelným dnem, kdy nabyl právní moci. Na tom nic nemění okolnost, že (jiný) výrok rozsudku v souvislosti s podmíněným odsouzením povinné ukládá, aby „v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou poškozenému trestným činem způsobila“. Tato část výroku – podřazená režimu ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 140/1961 Sb.“) – má podle odvolacího soudu toliko formální charakter a neznamená, že částku 500.000,- Kč má povinná zaplatit ve stanovené zkušební době tří let.
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu povinná namítá, že nařízení exekuce je předčasné, neboť neuplynula lhůta určená pro splnění povinnosti zaplatit vymáhanou částku. Podle podkladového rozsudku má uhradit škodu ve výši 500.000,- Kč „dle svých možností a schopností ve zkušební lhůtě, tedy ve lhůtě tří let“. Dále se brání tím, že pohledávka zanikla započtením a že proti podkladovému rozsudku podala ústavní stížnost, a vznáší výtky proti způsobům provádění exekuce soudní exekutorkou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka – podle obsahu podání – správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze. Otázky, které nabídla k přezkumu, znaky uvedené v §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňují; odvolací soud totiž k jejich řešení přistoupil v souladu se soudní praxí i teorií.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, jímž bylo povinné uloženo zaplatit úpadkyni (z titulu náhrady škody) 500.000,- Kč (poškozený J. M. byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). V souvislosti s povolením podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody uložil soud povinné podle §59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., aby „v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou poškozenému trestným činem způsobila“. Rozsudek nabyl právní moci 27. 7. 2004.
V usnesení ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 4/2003 pod č. 65 (srov. též V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, str. 112 - 115), Nejvyšší soud vysvětlil, že výrok rozsudku, jímž byla v adhézním řízení uložena povinnost zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody určitou peněžní částku, je vykonatelný v okamžiku, kdy nabyl právní moci (§130, §139 odst. 1, §245, §248 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb.). Ustanovení §228 zákona č. 141/1961 Sb. (ani jiné jeho ustanovení) neukládá soudu, aby ve výroku o náhradě škody určil, v jaké lhůtě (běžící od právní moci) je obžalovaný povinen poškozenému plnit. Uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci. Dovolatelka sice nevytýká absenci lhůty k plnění z pohledu ustanovení §261a odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ale zaměňuje (hmotněprávní) zkušební dobu, kterou soud stanoví při podmíněném odsouzení a pro jejíž trvání může uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby podmíněně odsouzený vedl řádný život, včetně povinnosti nahradit trestným činem způsobenou škodu (§58, §59 zákona č. 140/1961 Sb.), se lhůtou ke splnění povinnosti nahradit škodu, kterou výrok, jenž je výsledkem adhézního řízení (až na výjimku splnění závazku ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí), neobsahuje.
Výrazem ustálené soudní praxe je i závěr, že (tvrzený) zánik práva přiznaného exekučním titulem započtením pohledávky povinné za oprávněným, resp. úpadkyní nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. pro nařízení exekuce rozhodnou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Okolnost, že právo po vydání podkladového rozhodnutí zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení exekuce (srov. §268 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Povahu skutečností, jež nejsou pro nařízení exekuce rozhodné, mají (tvrzené) podání ústavní stížnosti proti exekučnímu titulu a nesouhlas s prováděním exekuce.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu