ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2619.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2619/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné ASPERA a.s. - v likvidaci , se sídlem v Praze 3, Řehořova 968/42, identifikační číslo osoby 471 16 056, zastoupené likvidátorem společnosti JUDr. Karlem Lahodným, se sídlem v Praze 4, K Mejtu 502/17, proti povinnému A. M. , zastoupenému P. M., vyklizením nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 Nc 4252/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. března 2011, č. j. 58 Co 11/2011 - 188, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. března 2011, č. j. 58 Co 11/2011 - 188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 13. 4. 2010, č. j. 12 Nc 4252/2006 - 54, zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 9. 10. 2006, č. j. 12 Nc 4252/2006 - 5, podle rozsudku téhož soudu ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99 - 156 , v rozsahu, v němž byla nařízena vyklizením domu č.p. 151 a parcely p.č. st. 163/1 v k.ú. Kroměříž, a dále rozhodl, že v rozsahu, v němž byla exekuce nařízena pro vymožení nákladů exekuce, se exekuce nezastavuje. Ze spisu téhož soudu sp. zn. 4 Nc 3705/2006 vzal za prokázané, že povinný (spolu s dalšími členy rodiny M.) předmětné nemovitosti vyklidil. Ohledáním na místě samém provedeným soudem dne 6. 2. 2008 bylo totiž zjištěno, že v předmětných nemovitostech ve vlastnictví oprávněné se nenacházejí věci povinného a nemovitosti jsou oprávněné přístupné a v její dispozici. Protože však náklady exekuce nebyly podle sdělení pověřeného soudního exekutora uhrazeny, přičemž povinný neprokázal, že povinnost vyklidit předmětné nemovitosti splnil dobrovolně do 22. 9. 2006 (tj. do dne podání návrhu na nařízení exekuce), okresní soud neshledal důvod, který by bránil tomu, aby povinný náklady exekuce hradil; v souladu s §55a zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, proto v tomto rozsahu exekuci nezastavil.
Usnesením ze dne 10. 6. 2010, č. j. 58 Co 198/2010 - 62, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2010, č. j. 12 Nc 4252/2006 - 54, v části, v níž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce co do nákladů, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kroměříži poté usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. 12 Nc 4252/2006 - 90, návrh povinného na zastavení exekuce pro vymožení nákladů exekuce opětovně zamítl. Z důkazů předložených povinným k prokázání, že předmětnou nemovitost vyklidil přede dnem zahájení řízení o nařízení exekuce (tj. z podnájemní smlouvy ze dne 20. 4. 1995 a z protokolu o předání nemovitosti ze dne 1. 10. 2002 s dodatkem ze dne 4. 10. 2002) totiž nevyplývá, že by povinnost uloženou exekučním titulem povinný splnil do 22. 9. 2006. Uvedl, že splnění povinnosti vyklidit nemovitost zahrnuje i její odevzdání, čímž se rozumí její předání do dispozice oprávněné, respektive její zpřístupnění tak, aby ji mohla užívat. Protokol o převzetí bytu z 11. 3. 2003 vypovídá pouze o tom, že povinný předal oprávněné „byt - prostory č. 6 v 2. p“, a jde tak o důkaz svědčící o vyklizení konkrétní části domu, nikoli o splnění povinnosti vyklidit nemovitost jako celek, jak bylo uloženo exekučním titulem. Byl-li pak povinným předložen jako důkaz protokol o předání domu z 1. 10. 2002 sepsaný mezi předávajícím DUOS, družstvo bydlení, obchodu a služeb, a přebírající oprávněnou, pak tato listina především nesvědčí o splnění povinnosti povinným, nýbrž družstvem DUOS, přičemž z něj navíc vyplývá, že nebyly předány byty č. 6 a č. 13. Soud uzavřel, že povinný tím, že předmětnou nemovitost nevyklidil přede dnem zahájení exekučního řízení, zavinil zastavení exekuce a jeho návrh na zastavení exekuce pro náklady exekuce proto není důvodný.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 58 Co 11/2011 - 188, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci v části, v níž byla nařízena pro náklady exekuce, zastavil (výrok I.), oprávněné uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.200,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud z obsahu nalézacího spisu zjistil, že exekučním titulem byla žalovaným P., J. a A. M. a J. Š. uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti, že vůči povinnému titul nabyl právní moci dne 3. 7. 2002 , vůči J. M. a J. Š. dne 6. 4. 2006, a že „po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacím soudem bylo vůči P. M. rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 C 45/99 - 578, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 8. 3. 2007, č. j. 60 Co 20/2007 - 677, jenž nabyl právní moci dne 9. 5. 2007“. Dovodil, že vůči povinnému sice exekuční titul nabyl právní moci dne „ 18. 6. 2002 “ (správně zřejmě dne 3. 7. 2002 - viz výše, jelikož soud vycházel ze zjištění, že exekuční titul byl doručen zástupci povinného na základě fikce doručení dne 18. 6. 2002), že však při nařízení exekuce soud pominul skutečnost, že vykonávaným rozhodnutím byla mezi „dlužníky založena solidarita k nedělitelnému plnění“ tím, že jim bylo každému z nich uloženo vyklidit celou nemovitost, aniž bylo stanoveno, kterou konkrétní část má každý z nich vyklidit; bez součinnosti ostatních „dlužníků“ proto povinný nemohl plnit až do 9. 5. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu vůči žalovanému P. M. Uzavřel, že podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 22. 9. 2006, je provedení exekuce nepřípustné, neboť byla nařízena dříve, než vykonávané rozhodnutí nabylo právní moci vůči všem solidárním dlužníkům zavázaným k nedělitelnému plnění. Z tohoto důvodu změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci i ve zbývajícím rozsahu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Protože podle krajského soudu oprávněná z procesního hlediska zavinila zastavení exekuce, je na ní, aby uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání (opožděně doplněné podáním ze dne 22. 10. 2011, doručeným soudu prvního stupně téhož dne), v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „vychází z nesprávného (neúplného) skutkového zjištění“. Má za to, že názor odvolacího soudu, že exekučním titulem byla mezi dlužníky založena solidarita k nedělitelnému plnění a že povinný tak nemohl být v době podání návrhu na nařízení exekuce (dne 22. 9. 2006) povinen plnit, když vůči poslednímu žalovanému nabyl rozsudek právní moci až dne 9. 5. 2007, je nesprávný a nemá oporu v zákoně, v exekučním titulu a ani ve skutkovém zjištění. V daném případě podle dovolatelky nejde o nedělitelné plnění, neboť povinnost k vyklizení předmětných nemovitostí nebyla rozsudkem uložena žalovaným společně a nerozdílně a účinnost a vykonatelnost rozsudku ve vztahu k jednotlivým žalovaným nebyla nalézacím soudem ani podmíněna právní mocí rozsudku ve vztahu ke všem žalovaným. Domnívá se, že odlišný výsledek řízení ve vztahu k jednomu ze žalovaných nebyl zároveň popřením výsledku řízení ve vztahu k ostatním žalovaným a stejně tak absence právní moci vykonávaného rozhodnutí vůči jednomu z žalovaných neznamenala nevykonatelnost rozhodnutí ve vztahu k ostatním žalovaným. Jestliže tedy ve vztahu k povinnému A. M. existoval pravomocný exekuční titul k vyklizení nemovitosti, měl povinnost ji vyklidit. Dále poukazuje na to, že soudy obou stupňů při nařízení exekuce neshledaly nevykonatelnost exekučního titulu; oprávněná tak nemůže nést vinu na zastavení exekuce a nelze jí uložit povinnost uhradit náklady exekuce. Významnou pro posouzení věci je naopak skutečnost, že povinný svoji povinnost neplnil ani za dobu 9 měsíců po nabytí právní moci exekučního titulu ve vztahu k poslednímu povinnému P. M. (dne 9. 5. 2007), přičemž splnění povinnosti povinným A. M. bylo zjištěno až 6. 2. 2008. Dovolatelka rovněž namítá, že exekuce vyklizením proti povinnému A. M. byla zastavena pravomocným usnesením soudu nikoliv z důvodu nevykonatelnosti exekučního titulu, nýbrž z důvodu splnění povinnosti povinným; oprávněná by tudíž mohla zastavení exekuce zavinit výhradně, jen pokud by bylo prokázáno, že povinnost uložená povinnému byla splněna před podáním návrhu na nařízení exekuce, což však v daném řízení zjištěno nebylo; náklady exekuce by proto měl hradit povinný. Navrhla, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání oprávněné bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99 - 156, jímž žalovaným J. M., A. M. a J. Š., roz. M., byla uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně (oprávněné) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle zjištění odvolacího soudu učiněného z nalézacího spisu (který k exekučnímu spisu není připojen) nabyl tento rozsudek vůči povinnému (A. M.) právní moci dne 3. 7. 2002, vůči J. M. a J. Š. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004 - 495, dne 6. 4. 2006. Z odůvodnění exekučního titulu (založeného na čl. 2 a 3 spisu) vyplývá, že soud rozhodoval podle §126 obč. zák., neboť žalovaní předmětné nemovitosti užívají bez jakéhokoliv právního důvodu a neoprávněně tak zasahují do vlastnických práv žalobkyně. Dále odvolací soud zjistil, že ve vztahu k žalovanému P. M. byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99 - 156, zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení a povinnost vyklidit předmětné nemovitosti mu pak byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 C 45/99 - 578 , který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 8. 3. 2007, č. j. 60 Co 20/2007 - 677, nabyl právní moci dne 9. 5. 2007.
Procesní společenství účastníků je upraveno v ustanovení §91 o. s. ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.) - jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2, věta první, o. s. ř.); takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Soudní praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2000 pod číslem 90, Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 398). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon rozhodnutí vedený proti ostatním.
Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení téhož soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2756/2006, usnesení ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 326/2007) v řízení o vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že ji žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky. To platí i v exekučním (vykonávacím) řízení. Také např. v usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 2848/2007, Nejvyšší soud uvedl, že ukládá-li exekuční titul manželům vyklidit nemovitost, kterou užívají bez právního důvodu, nejedná se o povinnost, kterou je možné splnit jen společně oběma povinnými (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, podle nějž podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 22. 9. 2006, je provedení exekuce nepřípustné z důvodu, že byla nařízena dříve, než exekuční titul nabyl právní moci vůči všem solidárním dlužníkům zavázaným k nedělitelnému plnění, a nesprávné jsou tudíž i jeho navazující závěry, že byly splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v části, v níž byla nařízena pro náklady exekuce, a že oprávněná z procesního hlediska zavinila zastavení exekuce . Odvolací soud též přehlédl skutečnost, kterou z nalézacího spisu sám zjistil, že ve věci vyklizení předmětných nemovitostí byly vydány dva exekuční tituly (viz shora), z nichž každý je samostatně vykonatelný.
Protože - vzhledem k uvedenému - není usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, správné, Nejvyšší soud je v tomto výroku a v závislých výrocích o nákladech exekuce a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení o přezkumu usnesení soudu prvního stupně se odvolací soud bude zabývat námitkami povinného, které uplatnil v odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu