ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2701.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2701/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města O. - městského obvodu M. H. a H. proti žalovaným 1) M. M. a 2) E. M., o zaplacení 35.561,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 107/98, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 1999, č. j. 42 Co 279/99-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl jako nepřípustné odvolání prvního žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 7. prosince 1998, č. j. 32 C 107/98-27, jímž Okresní soudu v Ostravě zavázal žalované společně a nerozdílně k zaplacení ve výroku specifikované částky a k náhradě nákladů řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl první žalovaný, zastoupen advokátkou, včasným dovoláním, jímž namítá, že v důsledku své duševní choroby, pro niž byl uznán plně invalidním, „...nereagoval na obsílku...neporozuměl přiloženému žalobnímu návrhu ani poučení o možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání...byl dezorientován...a o usnesení sp. zn. 32 C 107/98 se mylně domníval, že jím bylo zastaveno řízení...“ v předmětné věci; dovolatel se proto „...cítí krácen ve svých právech, když se domnívá, že mu bylo znemožněno jednat před soudem...,“ a dále (s poukazem na ustanovení §703 odst. 3 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“) namítá nesprávné právní posouzení věci, byl-li soudem prvního stupně považován za (společného) nájemce předmětného bytu, když podle jeho názoru - protože žalovaní v době uzavření nájemní smlouvy spolu trvale nežili - společný nájem bytu manžely nevznikl.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. března 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) není důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Protože vady vyjmenované v §237 odst. 1. písm. a) - e) a g) o. s. ř. žalovaným namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je namístě posoudit, zda řízení trpí - dovoláním výslovně uplatněnou - vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Zmatečnost řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dána, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu „v průběhu řízení“ proto není vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49). Již proto tedy v okolnosti, že odvolání žalovaného bylo odmítnuto, nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem a řízení tudíž vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí.
Pokud jde o dovolatelovu námitku týkající se jeho zdravotního stavu, pak případná existence jeho duševní poruchy by - obecně - mohla být okolností způsobilou zatížit řízení tzv. jinou vadou (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Byl-li by totiž žalovaný stižen duševní poruchou takové povahy a intenzity, že by mu měl být ustanoven opatrovník pro řízení (§29 odst. 2 o. s. ř.) a jestliže by se tak přesto nestalo, šlo by o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci však o takový případ nejde. Předně, žalovaný sám v odvolání (č. l. 31) ani do protokolu u soudu (č. l. 35) žádnou okolnost týkající se jeho duševního zdraví či procesní způsobilosti (a to ani např. argumentem, že některému úkonu soudu či dalších účastníků neporozuměl) nenamítl, naopak v obou přednesech svůj nesouhlas s rozsudkem soudu prvního stupně odůvodňoval výlučně tím, že v předmětném bytě (kde bydlela pouze jeho tehdejší manželka, s níž již nežil ve společné domácnosti) nikdy nebydlel. Žalovaný ve zmíněných přednesech (oproti dovolání) ani nenamítl, že by se k jednání u soudu prvního stupně nedostavil proto, že neporozuměl žalobě a poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, naopak v odvolání výslovně uvedl, že „se k soudu mínil dostavit“ a v obou přednesech vysvětlil, že k jednání nepřišel pouze proto, že se dověděl, že „žalobce stahuje obžalobu“, pročež jednání „považoval za bezpředmětné“.
Již vzhledem k obsahu výše popsaných procesních úkonů (přednesů) samotného žalovaného dospívá Nejvyšší soud k závěru, že - byť tvrzení o duševní poruše bylo doloženo lékařskou zprávou (obsahující ovšem pouze obecný závěr, že žalovaný není schopen „prosadit své zájmy při soudním jednání“, a že má poruchy v sociálních adaptacích a občasné subdeprese) - jeho duševní porucha nebyla takové povahy (a to ani z hlediska její trvalosti a nepřetržitosti) a intenzity, že by žalovaný byl v okamžiku převzetí předvolání k soudnímu jednání nezpůsobilý posoudit smysl tohoto předvolání a - se zřetelem k poskytnutému poučení - následky své absence, a že by tudíž musel být zastoupen opatrovníkem (jiný důkaz ke svému tvrzení o duševní poruše - ač k tomu soudem vyzván s poskytnutím přiměřené lhůty - žalovaný nepředložil).
Nelze-li ovšem soudu vytýkat, že - ač by měl - žalovanému opatrovníka neustanovil, pak řízení vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. stiženo není; pokud jde o omyl žalovaného, pro nějž se - v domnění, že zastaveno pro zpětvzetí žaloby nebylo jiné řízení, totiž sp. zn. 21 C 267/97, nýbrž řízení předmětné (sp. zn. 32 C 107/98) - k jednání nedostavil, ten je právně nevýznamný a jde tudíž k jeho tíži.
Protože řízení namítnutou (dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) ani jinou vadou netrpí, zbývá posoudit, zda je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v tom, že byl k zaplacení žalované částky zavázán, ačkoli se - pro neexistenci trvalého soužití s tehdejší manželkou, druhou žalovanou  (společným) nájemcem bytu nestal, je nutno především zdůraznit, že tím napadá právní posouzení věci soudem prvního stupně. I kdyby však mělo být dovolání v této části vyloženo tak, že jím je napaden právní závěr odvolacího soudu, že odvolání není přípustné, jelikož rozsudek pro zmeškání nespočívá v nesprávném právním posouzení věci (§202 odst. 1 in fine o. s. ř.), dovolání důvodné není.
Jak již dovodila judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 44), jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci v zásadě jen na to, zda by vydáním takového rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. ). Další „právní posouzení“ věci již tkví pouze v úvaze, zda na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit č. 7, pod poř. č. 45).
Nenamítá-li však první žalovaný nic z výše (v předchozím odstavci) uvedeného, nýbrž pouze to, že odvolací soud měl rozsudek pro zmeškání zrušit pro nesprávné právní posouzení důvodnosti nároku, tedy „věci samé“, navíc (s odkazem na §703 odst. 3 obč. zák.) při zjištění jiného skutkového stavu, než jaký vyplýval ze skutkových tvrzení v žalobě, pokládaných v důsledku zmeškání za nesporná, je zmíněný dovolací argument v rozporu s výše uvedenými závěry zaujatými judikaturou, a tedy nedůvodný.Protože se dovolateli prostřednictvím ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř. ).Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalobce, jehož náklady tohoto řízení spočívají v částce 500,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 a §11 odst. 1, písm. k/ vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-lo povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu