ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2791.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2791/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované P. P. G., a.s., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 176/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.června 2004, č.j. 56 Co 58/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 6.3.2003, č.j. Nc 1890/2003-9 s odůvodněním, podle kterého je N. P. u M. L. žalobcem zřízenou příspěvkovou organizací, tedy je subjektem práva vystupujícím s vlastní odpovědností, a proto proti ní lze i vést výkon rozhodnutí a uspokojovat závazky z majetku, který jí byl svěřen. Odvolací soud vychází ze soudem prvého stupně zjištěných, ostatně mezi stranami nesporných, skutečností, že byl soudem pověřeným exekutorem sepsán při provádění exekuce veškerý movitý majetek povinné nemocnice, jejíž věci přešly dnem 1.1.2003 v důsledku zák. č. 290/2002 Sb. z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce a která se uváděným dnem stala příspěvkovou organizací žalobce. Ten pak dne 15.4.2003 vydal zřizovací listinu, kterou svěřil nemocnici i majetek, který potřebuje k výkonu své činnosti. Tím žalobce jako zřizovatel předal do správy povinné nemocnice i majetek, jehož vyloučení z exekuce se v tomto řízení dožaduje. Žalobce je jako nepochybný vlastník takových věcí omezen ve vztahu k takovému majetku dispozičně právem jím zřízené příspěvkové organizace, jíž předal tento majetek do správy ( §27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb.), lze proto vést na majetek, s nímž je takový subjekt příslušný hospodařit, exekuci rozhodnutí, které ukládalo příspěvkové organizaci žalobce zaplacení peněžité částky, a soud prvního stupně správně žalobu zamítl.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce závěr odvolacího soudu o jeho omezení co by vlastníka předmětných movitých věcí právem jím zřízené příspěvkové organizace je založen na nesprávné právní argumentaci, která nemá oporu v jediném předpise. S poukazem na §1 odst. 1 a §2 zák. č. 290/2002 Sb. a na §256 o.s.ř. (§36 zák. č. 120/2001 Sb.) dovozuje, že předmětné věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný, a že není prokázáno, že by na jiného přešla povinnost z rozhodnutí.
Dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolání je v dané věci přípustné, neboť zásadní právní význam má otázka dovoláním nabídnutá, zda je kraj, coby vlastník věcí postižených prováděním exekuce, v důsledku svěření takových věcí do správy jím zřízené příspěvkové organizace oprávněn k návrhu na vyloučení takových věcí z exekuce vedené proti příspěvkové organizaci jím zřízené; taková otázka nebyla dosud rozhodnutím dovolacího soudu řešena a lze přitom důvodně dovodit přesah jejího významu i pro jiná rozhodování soudů dotýkajících se výkonu rozhodnutí (exekuce) na základě téže transformační problematiky a v konečném účinku tak může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu; jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); v daném případě výtkou nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §267 odst. 1 o.s.ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí (a ve smyslu §52 odst. 1 a §130 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti, též z exekuce) podle třetí části občanského soudního řádu.
Smyslem vylučovací žaloby dle uvedeného ustanovení je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí (exekuce) proveden; dosaženým výsledkem takové žaloby je pak vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce), a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) jinak spojován s povinným. Vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby; takový právní titul se ovšem v tomto smyslu neuplatní bezvýjimečně – především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, dnem 1. ledna 2003 přecházejí z vlastnictví České republiky (dále jen „stát“) do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. prosinci 2002 (dále jen „rozhodný den“) byly příslušné hospodařit (ve smyslu §9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k rozhodnému dni okresní úřady (dále jen „zřizovatel“), pokud tento zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2003 zároveň přecházejí a) práva státu a jiné majetkové hodnoty, se kterými k rozhodnému dni byly příslušné hospodařit organizační složky státu uvedené v odstavci 1, b) závazky státu, u nichž organizační složky státu uvedené v odstavci 1 k rozhodnému dni zabezpečovaly úkoly podle zvláštního právního předpisu tj. ve smyslu zákonné poznámky dle §38 zákona č. 219/2000 Sb., a za c) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů,ve kterých za stát jednaly k rozhodnému dni organizační složky státu uvedené v odstavci 1.
Podle §2 odst. 2 téhož zákona dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v §1 příspěvkovými organizacemi kraje. Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Do 30. dubna 2003 je kraj povinen přizpůsobit jejich dosavadní zřizovací listiny náležitostem zřizovací listiny vydávané podle zvláštního právního předpisu a podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.
Podle §2 odst. 2 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, kraj může k plnění svých úkolů v samostatné působnosti zakládat a zřizovat právnické osoby.
Podle §27 odst. l zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, územní samosprávný celek zřizuje příspěvkové organizace pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Podle odst. 2 písm. e/ téhož ustanovení zřizovatel vydá o vzniku příspěvkové organizace zřizovací listinu, která musí obsahovat vymezení majetku ve vlastnictví zřizovatele, který se příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití.
Podle §17 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, majetek kraje musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Kraj vede evidenci svého majetku. Dle odst. 3 písm. c/ téhož zákona kraj nesmí ručit za závazky fyzických a právnických osob vyjma těch, jejichž zřizovatelem je kraj, stát nebo obec.
Podle §33 odst. 6 zák. 128/2000 Sb., zákona o rozpočtových pravidlech, příspěvková organizace je povinna do 3 pracovních dnů po připsání částky na její účet odvést do státního rozpočtu příjmy z prodeje a pronájmu nemovitého majetku České republiky, se kterým hospodaří, s výjimkou příjmů z prodeje nemovitého majetku, který příspěvková organizace nabyla darem nebo děděním.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že exekučním titulem označený povinný subjekt – zdravotnické zařízení jako dříve státní příspěvková organizace - v důsledku zákonného přechodu majetku státu na kraje nepřestal existovat, ani nezměnil právní formu příspěvkové organizace, změnilo se jen jeho upnutí k vlastníku majetku, s nímž jsou příspěvkové organizace oprávněny hospodařit, neboť takový majetek přešel ze státu na kraje. Zákonná úprava navíc výslovně zachovává zátěž závazků příspěvkových organizací státu příspěvkovým – takto transformovaným – organizacím krajů. Z právní úpravy vztahu krajů a jejich příspěvkových organizací také plyne, že kraje svůj majetek předávají příspěvkovým organizacím do správy. Tím ovšem ve vztahu k takto svěřenému majetku oslabují obsah svého vlastnického práva potud, že oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat a i disponovat s ním přenechávají jinému, jakkoli formálně právně s ním spjatému, subjektu práva. Jednotlivé příspěvkové organizace hospodaří s určeným majetkem kraje zjevně dispozičně samostatně, za jejich závazky kraj dokonce může výjimečně převzít ručení. Na jejich vnější právní samostatnosti nic nemění okolnost, že subjektem individuálně určeného a jimi spravovaného majetku je kraj - uvnitř jeho vlastnického poměru hospodaří organizační jednotka s majetkem vyčleněným. Navenek tak v rovině soukromoprávních vztahů příspěvková organizace vystupuje i při své jisté odvozenosti od nositele vlastnického práva, a tudíž subjektu jiného (kraje), zcela samostatně jako osoba způsobilá mít povinnost splnit jí uložená plnění; rubem takové plné způsobilosti je možnost postihu majetku, se kterým podle určení svého zřizovatele hospodaří, ovšem v rozsahu, jemuž nebrání ustanovení pozitivního práva včetně pravidel provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) – viz např. §322 odst. 3 o.s.ř. (§69 zák. č. 120/2001 Sb.).
Žalobce se v posuzovaném vztahu přiléhavě neidentifikuje s povinným, jemuž byla uložena zde vymáhaná povinnost; jde totiž v soukromoprávním poměru, jenž je vedením exekuce v projednávaném případě realizován, o subjekty odlišné. Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinností vůči takto zřízenému subjektu; postižení takového majetku představuje, jsou-li splněny další zákonné předpoklady vynucování povinnosti plnit, oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného. Vylučovací žaloba vlastníkova nemohla být proto shledána důvodnou, jak správně dovodil odvolací soud.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil neprávem.
Dovolací soud proto postupem dle §243b odst. 2 a 6 podané dovolaní zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §243b odst, 5, 224 odst. 1 a §142
odst. 1 o.s.ř., v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.dubna 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu