ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2824.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2824/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. T., proti žalovanému Zemědělskému družstvu L., o povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 183/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 1999, č. j. 14 Co 714/99 - 40, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 1999, č. j. 14 Co 714/99 - 40, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. září 1999, č. j. 14 Co 714/99 - 40, změnil usnesení ze dne 24. června 1999, č. j. 4 C 183/98 - 34, jímž Okresní soud v Domažlicích povolil obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 270/93 (kde ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 1995, č. j. 14 Co 645/95-115, nabyl právní moci mezitímní rozsudek okresního soudu ze dne 3. července 1997, č. j. 5 C 270/93-101, o tom, že „základ nároku žalobkyně na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby, odvozovaný od výpočtu podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., ve změnách a doplňcích, není důvodný) tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Podle odvolacího soudu hodnocení znaleckého posudku P. žalobkyní, jehož výsledkem je její závěr o nemožnosti určení současné hodnoty odňatého inventáře a zásob, není důvodem obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm.a/ a b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Hodnocení provedených důkazů je namístě v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 270/93, nelze je hodnotit jednotlivě v jiném řízení, před skončením řízení, v němž byly provedeny a činit závěry o tom, zda jde o důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení nebo zda se jedná o důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) a že soud nehodnotil provedené důkazy. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, když nevzal v úvahu důkazy pro obnovu řízení a na jejich základě nezkoumal důvodnost návrhu na obnovu řízení. Důvody pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. dány jsou. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné dle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečností, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (písmeno a/), jakož i tehdy, lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (písmeno b/).
Odtud se podává, že návrh na obnovu řízení může být podán nejen vůči konečnému rozsudku ve věci, nýbrž i proti rozsudku částečnému nebo mezitímnímu (shodně srov. např. i Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 655)
Mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 o. s. ř.) může být rozhodnuto pouze o základu projednávané věci, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o základu věci pak je v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z nějž se odvíjí právní posouzení základu věci; není-li základ nároku prokázán skutkově, nelze jej posoudit ani právně (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 121). Postup soudů v řízení, o jehož obnovu žalobkyně žádá, je sporný již proto, že tam vydaný „mezitímní“ rozsudek vyslovené závěry nerespektuje a nepřípustně se zabývá toliko jednou z předběžných právních otázek, totiž otázkou, zda náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se má řídit výpočtem podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, podle nějž posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí).
Jestliže by označenému rozsudku vskutku měly být přičítány vlastnosti mezitímního rozsudku, tedy rozhodnutí o celém skutkovém základu sporu, pak by ve skutečnosti řízení ve věci nemohlo pokračovat, neboť žaloba zamítnutá co do základu, nemůže být důvodná ani co do výše.
S přihlédnutém k pochybnostem o povaze a účincích rozsudků vydaných v řízení, o jehož obnovu jde, nelze mít bez dalšího za správný názor odvolacího soudu o tom, že důkazy provedené soudem v řízení po vydání „mezitímního“ rozsudku mohou zvrátit závěr promítnutý i do výrokové části „mezitímního“ rozsudku. Důkazy, které žalobkyně soudu nabízí k prokázání důvodu obnovy je tedy třeba hodnotit v intencích §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. a nelze se s nimi vypořádat argumentem, že mohou být (pro účel, který dovolatelka sleduje, to jest zvrátit závěr mezitímního rozsudku) zohledněny až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Takovou volnost totiž soud, který předtím vydal rozsudek, jenž vskutku má povahu rozsudku mezitímního, co do základu sporu nemá. Jinou otázkou je, že důvodem obnovy občanského soudního řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení řízení (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 101/1953 Sbírky rozhodnutí čsl. soudů).
Napadené usnesení, které výše formulované závěry nerespektuje, proto správné není. Nejvyšší soud je tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Argumentace obsažená ve zrušovaném rozhodnutí by obstála, jen kdyby ji odvolací soud spojil s jednoznačně formulovaným závěrem o tom, že rozsudek vydaný v řízení, o jehož obnovu jde, ač je tak formálně označen, povahu mezitímního rozsudku nemá a ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §152 odst. 2 o. s. ř.) tak nejde o rozhodnutí ve věci samé.
V novém rozhodnutí bude případně znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář , v. r.
předseda senátu