ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2833.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2833/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné S. M. L. proti povinnému K. P., zastoupenému advokátem, pro částku 4.598.885,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 27 Nc 6135/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. června 2005, č. j. 56 Co 124/2005-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. června 2005, č. j. 56 Co 124/2005-69, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 8. 2004, č. j. 27 Nc 6135/2004-51a, jímž okresní soud nařídil exekuci směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě z 11. 10. 2001, č. j. 4 Sm 268/2001-12 (vykonatelného 19. 6. 2002), ponechaného vůči povinnému (jako pátému žalovanému) v platnosti rozsudkem téhož soudu z 28. 2. 2002, č. j. 32 Cm 8/2002-38, pravomocným 19. 6. 2002. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že – poněvadž přechod práva z titulu vydaného ve prospěch A. P., a. s. (žalobkyně v nalézacím řízení), jako dřívějšího držitele směnky, na „procesní oprávněnou“ (tedy společnost, jež podala návrh na nařízení exekuce) plyne z právního předpisu, a to z ustanovení §9, 11, 14 a 16 směnečného a šekového zákona – oprávněná přechod, resp. převod práva (§36 odst. 3, 4 exekučního řádu) prokázala rubopisem směnky (podepsané povinným jako rukojmím /č. l. 26/) a úředním záznamem učiněným 7. 4. 2004 ve spise nalézacího soudu sp. zn. 32 Cm 8/2002 (viz jeho kopie na č.l. 25 exekučního spisu), z nějž plyne, že tohoto dne učinil likvidátor A., a. s., na rubu směnky zápis textu: „Za nás na řad S. M. L.“, že poté originál směnky předal oprávněné, která jej převzala a předala soudu zpět k úschově. Tímto záznamem měl odvolací soud za zjištěno, že žalobkyně, tedy A. P., a. s. – kromě toho, že směnku indosamentem převedla – ji také oprávněné fakticky předala. Pozitivní závěr o průkazu přechodu práva na oprávněnou odvolací soud dovodil také z okolnosti, že v průběhu nalézacího řízení (resp. jeho odvolacího stadia vedeného již jen proti druhému žalovanému M. C.) bylo dne 13. 5. 2004, vydáno usnesení podle §107a o.s.ř., jímž na místo dosavadní žalobkyně A. P., a. s. do řízení vstoupila oprávněná, jež v tomto procesním postavení setrvala až do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu z 27. 7. 2004, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti) i ve vztahu k druhému žalovanému jako odvolateli (pravomocně 6. 9. 2004) potvrzen.
V dovolání povinný namítá (kromě jiného) nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), již spatřuje zejména v závěru odvolacího soudu formulovaném na 6. straně napadeného rozhodnutí (č. l. 74), že totiž „lze exekuci nařídit na podkladě exekučního titulu k návrhu jiné osoby, v jejíž prospěch přešlo právo titulem přiznané podle hmotněprávní úpravy indosamentem směnky ve smyslu §9, 11, 14 a 16 směnečného zákona“. Povinný dovozuje, že převádí-li se rubopisem směnka, je rubopis (indosament) právním úkonem, jehož následkem není přechod práv ze zákona, nýbrž převod práv ze směnky; jako takový musí tento právní úkon splňovat náležitosti stanovené v §36 odst. 3, 4 exekučního řádu, lze tedy přechod či převod práva prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem, což se v daném případě nestalo. Za nesprávný dovolatel považuje také právní závěr odvolacího soudu vyvozený z okolnosti, že v nalézacím řízení (resp. v jeho odvolacím stadiu) bylo vydáno rozhodnutí podle §107a o.s.ř., jelikož ke dni jeho vydání, tedy ke 13. 5. 2004, bylo řízení ve vztahu k povinnému K. P., jenž proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodal, (dnem 19. 6. 2002) pravomocně skončeno.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. f/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je – v závěru o průkazu převodu práva ze směnečného platebního rozkazu – v rozporu s dosavadní judikaturou.
V usnesení z 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 165, Nejvyšší soud přijal závěr, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 o.s.ř. neprokazují indosamenty na směnce, podle níž byl směnečný platební rozkaz vydán, ale jen listiny vydané nebo ověřené státním orgánem či notářem. V odůvodnění citovaného rozhodnutí pak dále vysvětlil, že indosament představuje směnečnoprávní převod směnky, na základě něhož, jak vyplývá z ustanovení Čl. I. §14 odst. l zákona č. 191/1950 Sb., se převádějí všechna práva ze směnky (tedy i vlastnické právo k ní). Článek I. §16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. pak stanoví, kdo se stává řádným majitelem směnky, který nabývá práva ze směnky originálním způsobem, nikoli tedy jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní. Z citované úpravy však nevyplývá, uzavírá se v judikátu, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v Čl. I. §16 odst. l zákona č. 191/1950 Sb. a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, jež byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí; je tomu tak proto, že zákonná úprava žádnou skutečnost, která by měla za následek přechod práva, nepředpokládá.
Protože tedy nejde o případ, kdy by přechod či převod práva vyplýval přímo z právního předpisu (§36 odst. 4 exekučního řádu), nemůže na uvedeném závěru nic změnit ani skutečnost, že v předmětném řízení (na rozdíl od věci judikované) měl odvolací soud k dispozici kromě kopie směnky opatřené rubopisem i kopii úředního záznamu ze 7. 4. 2004 o předání a převzetí originálu směnky.
Dospěl-li odvolací soud v souzené věci k závěru, že aktivní legitimace oprávněné vyplývá přímo z právního předpisu, je jeho právní názor nesprávný. Nejvyšší soud proto – aniž se musel podrobněji zabývat jeho (nesprávným) závěrem vyvozeným z okolnosti, že v průběhu nalézacího řízení (resp. jeho odvolacího stadia vedeného již jen proti druhému žalovanému M. C.) bylo dne 13. 5. 2004, tedy v době, kdy řízení proti nynějšímu povinnému již bylo pravomocně skončeno, vydáno usnesení podle §107a o.s.ř., jímž na místo dosavadní žalobkyně A. P., a. s. do řízení vstoupila oprávněná – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243 odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu podle první věty následujícího odstavce téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu