ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2891.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2891/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 87/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č. j. 11 Co 126/2005-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3.778,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyloučil z exekučního řízení vedeného žalovanou (jakožto oprávněnou) proti žalobci a jeho manželce (jakožto povinné z exekučního titulu) nárok na mzdu manžela povinné u jeho plátce mzdy T. CH., s.r.o., a pohledávku z účtu žalobce vedeného u K. b., a.s. Dle názoru odvolacího soudu může být exekuce nařízena a provedena jen proti tomu, kdo je podle k výkonu rozhodnutí navrženého rozhodnutí osobou povinnou. Současně také platí, že pokud povinná osoba není majitelem účtu a nemá tedy ani pohledávku z postiženého účtu, není možné výkon rozhodnutí přikázáním této pohledávky z účtu nařídit a ani provést. Ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu vůči žalobci nemůže být proveden, neboť předmětný nucený výkon rozhodnutí je veden nikoliv proti žalobci, ale proti jeho manželce jakožto povinné. Odvolací soud pak s poukazem na ustálenou publikovanou judikaturu uzavřel, že obdobný závěr platí i ve vztahu k exekučnímu postihu nároku na mzdu manžela povinné.
Žalovaná ve včasném dovolání namítla, že dovolání proti napadenému rozhodnutí je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Je toho názoru, že lze exekucí postihnout mzdu manžela povinného v okamžiku, kdy se tato stane splatnou; pro vyloučení této pohledávky z exekuce nejsou dány žádné zákonné důvody, neboť pohledávka se v okamžiku splatnosti stává součástí společného jmění manželů. Dále nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů co do nepřípustného způsobu exekuce „přikázáním jiné peněžité pohledávky“ postihující bankovní účet žalobce vedený u K. b., a.s., neboť tímto postupem lze postihnout peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů povinné a žalobce, které byly uloženy na tento účet. Dovolatelka uzavřela, že prvostupňovým a odvolacím soudem použitou judikaturu nelze na předmětnou věc aplikovat.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť se jedná o účelový krok nemající oporu v právní úpravě a nadto se ani v dané věci nejedná o otázku zásadního právního významu. Podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z platné právní úpravy a ustálené judikatury.
Dovolání vskutku přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže. Odvolací soud a soud prvního stupně totiž při svém rozhodování uplatnily a řádně odůvodnily právní názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou publikovanou judikaturou.
V usnesení ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2001, pod poř. č. 4, Nejvyšší soud ČR formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení §303 a násl. o.s.ř. může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného, případně peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů (povinného a majitele účtu)… Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu),“ a obdobně se taktéž vyjádřil i ve svém rozsudku ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejěném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2002, pod poř. č. 75.
Neobstojí ani dovolatelčina kritika závěru odvolacího (a taktéž prvostupňového) soudu o nepřípustnosti zvoleného způsobu exekuce (přikázáním jiné peněžité pohledávky) postihující bankovní účet žalobce. Jak již správně zdůraznil soud prvního stupně, výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§65 exekučního řádu ve spojení s §303 a násl. o.s.ř.) je speciálním způsobem výkonu rozhodnutí (exekuce) ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§65 exekučního řádu ve spojení s §312 a násl. o.s.ř.), a tedy postižení bankovního účtu vedeného u peněžního ústavu nuceným výkonem rozhodnutí (exekucí) je možné pouze způsobem a za podmínek upravených v ustanoveních §303 a násl. o.s.ř.
Co do druhé námitky směřující k možnosti exekučního postižení mzdy manžela povinné dovolací soud konstatuje, že závěr, podle kterého pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit (a tedy ani provést) výkon rozhodnutí (exekuci) srážkami ze mzdy jeho manžela, dovodila nejen starší judikatura z doby, kdy namísto současného společného jmění manželů existoval pouze podstatně užší institut jejich bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 8, na které ostatně odkazuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud), ale i soudní praxe současná. Tak např. Krajský soud v Hradci Králové vyslovil ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003 (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce, ASPI, Praha 2005, pod poř. č. 186 na str. 170) závěr, že exekuci k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze nařídit ze mzdy jeho manželky (a ni přikázáním pohledávky z účtu, jehož majitelem je manžel povinného), odůvodněný kromě jiného tím, že mzda náleží za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i vyplácí (§111 odst. 1 a 120 odst. 1 věta první zákoníku práce, §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění pozdějších předpisů); dále pak krajský soud zdůraznil, že pohledávka, neboli právo na plnění od dlužníka, tedy právo na mzdu, musí - aby mohlo být exekucí postiženo - náležet povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul, že do společného jmění manželů náleží jen vyplacená a převzatá mzda, a že způsob exekuce srážkami ze mzdy vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo. Kromě toho se v předmětném rozhodnutí připomíná, že nárok na mzdu vzniká teprve za vykonanou práci, a že tudíž až v budoucnu očekávaný opakovaný nárok manžela povinné na mzdu součástí společného jmění manželů být nemůže. Z těchže zásad vychází i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005, sp.zn. 20 Cdo 1642/2004.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, své rozhodnutí náležitým způsobem zdůvodnil spolu s odpovídajícím poukazem na relevantní judikaturu, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.100,- Kč (srov. §5 písm. c/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 603,- Kč, celkem tedy ve výši 3.778,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu