ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2892.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2892/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., o vyloučení pohledávek z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 86/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, č.j. 11 Co 127/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.428,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil městský soud rozsudek ze dne 2. 11. 2004, č.j. 26 C 86/2004-23, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 vyloučil žalobcův nárok na mzdu u plátce mzdy P.-T. V., spol. s r.o. a pohledávku z účtu žalobce u K. b., a.s. z exekuce vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 43 Nc 6132/2003. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávku z účtu žalobce u peněžního ústavu není možné exekucí postihnout, neboť žalobce, jenž jediný má z tohoto účtu za peněžním ústavem pohledávku, není povinným v exekučním řízení. Přitom je nerozhodné, čí prostředky jsou na účet žalobce vloženy. Totéž platí obdobně i ve vztahu k žalobcovu nároku na mzdu.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá žalovaná nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že vznikl-li exekučně vymáhaný závazek za trvání manželství a jako takový je součástí společného jmění žalobce a povinné Ing. J. K., lze provést exekuci na majetek patřící do tohoto společného jmění. Takovým majetkem podle názoru žalované mzda žalobce je, a proto pro její vyloučení není zákonný důvod. Totéž platí i o pohledávce z účtu žalobce u peněžního ústavu, na němž jsou uloženy prostředky patřící do společného jmění manželů. Bylo-li by rozhodující pouze to, kdo je ve smlouvě uveden jako majitel účtu, vznikla by nerovnost při nahlížení na tyto pohledávky v exekuci oproti jejich vypořádávání při zániku manželství, v konkursu nebo v dědickém řízení. Navíc exekuce není prováděna přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, nýbrž přikázáním jiné peněžité pohledávky; ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu proto nelze na tento případ aplikovat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Judikatura vyšších soudů je konstantní v tom, že exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného je nepřípustná.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že pro pohledávku vůči povinné nelze provést exekuci srážkami ze mzdy jejího manžela, je v souladu s ustálenou soudní praxí vycházející z toho, že mzda náleží za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i vyplácí (§111 odst. 1 a §120 odst. 1, věta první, zákoníku práce, §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). Právo na mzdu musí – aby mohlo být exekucí postiženo – náležet povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul. Do společného jmění manželů náleží jen vyplacená a převzatá mzda; způsob exekuce srážkami ze mzdy ovšem vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 148).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr, že pro pohledávku vůči povinné nelze provést exekuci přikázáním pohledávky z účtu jejího manžela. Vzhledem k tomu, že tento způsob exekuce se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy; podstatná je pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, přitom není součástí společného jmění; do něj mohou patřit jen peněžní prostředky z účtu již vybrané (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2002 pod č. 75). To platí i v případě, že pohledávka z účtu byla (nesprávně) postižena přikázáním jiné peněžité pohledávky.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, spočívajících v částce 1.125,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 písm. a/, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nákladem řízení je rovněž daň z přidané hodnoty ve výši 228,- Kč, kterou je právní zástupce žalobce povinen z odměny a náhrady odvést (§137 odst. 3 o.s.ř.). Celková částka nákladů dovolacího řízení činí 1.428,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. dubna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu