ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2898.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2898/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. J. M. a B) R. M., proti žalovanému J. M., o návrhu žalobců na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 394/96, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000, č. j. 29 Co 80/2000-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 7. prosince 1999, č. j. 39 C 394/96-121, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod spisovou značkou 32 C 118/90.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu žalobci, zastoupeni advokátkou, napadli "dle ust. §237 písm. f), g), a §241 odst. 3 písm. a) - d) o. s. ř." dovoláním, jímž namítají, že "...usnesení trpí vadou meritorního významu tak, jak všechna usnesení či rozsudky ve věci 32 C 118/90 a ve věci 39 C 394/96...", jelikož soudy v průběhu celého řízení rozhodovaly "...na základě falzifikátu...stavebního úřadu MÚ M....", a že městský soud "...nezajistil nezbytná opatření...pro vyloučení vadného falzifikátu...". Žalobce dále namítá, že předsedkyně senátu obvodního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 32 C 118/90 "...připustila...křivá svědectví..." právního zástupce žalovaného a nerozhodovala tak - podle žalobce - "po právu při porušení zákonů soudcem", a že se předsedkyně městského soudu - tím, že nezajistila "...zachování koncentrační zásady správního řízení převzetím a zařazením...falzifikátu...bez nezbytných opatření..." - dopustila "pochybení meritorního významu".
Žalovaný - posuzováno podle obsahu jeho podání z 2. října 2000 (v němž se vyjádřil, že "předně je třeba zvážit, zda je dovolání...přípustné") - navrhnul, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu tedy bylo zjistit, zda řízení trpí vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř., namítnutými dovolateli.
Pokud jde o první z namítaných tzv. zmatečnostních vad, jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde od účinnosti zákona č. 238/1985 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. "Postupem soudu v průběhu řízení" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňují-li tudíž dovolatelé vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje k nesprávnému postupu soudu. Městský soud ostatně usnesení obvodního soudu potvrdil proto, že rozhodnutí (jímž bylo - původní, tedy pod sp. zn. 32 C 118/90 vedené - řízení zastaveno podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.) napadené návrhem na obnovu není rozhodnutím ve věci samé (§228 odst. 1 o. s. ř.) a žádnou jinou otázkou se nezabýval a zabývat ani nemohl. Jiné zmatečnostní vady ve vztahu k nynějšímu řízení o obnově, tj. sp. zn. 39 C 394/96, v němž bylo vydáno dovoláním napadené usnesení z 27. dubna 2000, č. j. 29 Co 80/2000-166, z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nenamítají, nýbrž vytýkají, a to i poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., pouze vady řízení původního, tedy řízení, jehož obnovu navrhují; ty však s vadami nynějšího řízení o obnově /tzv. iudicium rescindens/ zaměnitelné nejsou - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 45, ve kterém je kromě uvedeného přijat výslovný závěr, podle něhož hodnotící úsudek soudu, že důvody obnovy dány nejsou, tedy úsudek, že obnova není přípustná, není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení" ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.; dovolání proto podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a to ani podle jeho písmene f), ani podle písmene g) přípustné není.
Protože dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000, č. j. 29 Co 80/2000-166, není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první per analogiam, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného, jehož náklady tohoto řízení spočívají v částce 250,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden poloviční úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková