ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2900.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2900/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., v právní věci žalobce Zemědělského družstva „S.“, zastoupeného advokátem, proti žalované J., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 9/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.9.1999, č.j. 6 Co 2201/99-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil žalované, aby vyklidila ve výroku označené nebytové prostory, když shledal, že její právo nájmu skončilo platnou výpovědí.
Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalobu o vyklizení zamítl. Vycházel z toho, že skončení nájmu nebytových prostor zákon č. 116/1990 Sb. upravuje kogentně pouze v případě nájmu sjednaného na dobu určitou, zatímco u nájmu na dobu neurčitou (o který v dané věci šlo) dává účastníkům možnost „se od znění zákona odklonit“, a dohodnout se jinak. Toho žalobce a předchůdce žalované ve smlouvě uzavřené dne 18.7.1994 využili; jejím výkladem (jmenovitě článku IV smlouvy) podle hledisek, obsažených v §35 odst. 2 obč. zák., odvolací soud dospěl k závěru, že po dobu prvních pěti roků nájmu bylo možné toliko od smlouvy odstoupit (za splnění dohodnutých podmínek), a teprve poté mohl nájem skončit výpovědí, s šestiměsíční výpovědní lhůtou. Tomu odpovídá, uvedl odvolací soud, jak vyjádření předsedy žalobce Z. H. („přímého účastníka smlouvy“) v řízení, tak okolnost, že žalovaná vložila do nebytového prostoru „určité“ investice, což bylo ztížením možnosti nájem ukončit zohledněno. Jestliže žalované byla výpověď doručena již 30.9.1998 (před uplynutím pěti let nájmu), pak není právní skutečností, s níž lze spojit skončení nájemního vztahu, a proto žaloba na vyklizení nebytových prostor neobstojí.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že odvolací soud „nesprávně posoudil skutkový stav“, vyložil-li dotčenou nájemní smlouvu v rozporu s ustanovením §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1991 Sb., neboť z něho vyplývá možnost vypovědět nájem sjednaný na dobu určitou i „před uplynutím doby“, jestliže nájemce je v prodlení s placením nájemného nebo úhrad, jež jsou s nájmem poskytovány. Jelikož dal žalované platnou výpověď (k prodlení s placením nájmu skutečně došlo), má dovolatel právo na ochranu svého vlastnictví podle §126 obč. zák. Odvolací soud „provedl výklad“ předmětné smlouvy „v rozporu s projevem vůle, který učinili účastníci smlouvy při jejím uzavření a v rozporu s prohlášením, které obsahují účastnické výpovědi před soudem prvního stupně“, a tímto výkladem §9 zákona č. 116/1990 Sb. vnesl do vztahu účastníků právní nejistotu tím, že nájemce by nemusel platit nájemné, aniž by mu hrozila ze strany pronajímatele výpověď.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvodem, uplatněným v dovolání (včetně jeho obsahového vymezení); z úřední povinnosti posuzuje pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, mohly-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ty se však z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je nevytýká). Přicházejí tudíž v úvahu toliko dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení).
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř. Námitky ke zjištěnému skutkovému stavu tedy nemohou být efektivní, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Podle §3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, účinných v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „zákona č. 116/1990 Sb.“), platí, že smlouva o nájmu musí mít písemnou formu, musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, i dobu, na kterou se nájem uzavírá; neobsahuje-li tyto náležitosti, je neplatná.
Ustanovení §9 tohoto zákona upravuje skončení nájmu sjednaného na dobu určitou; podle odstavce 1/ nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nebo - podle odstavce 2/ - výpovědí před uplynutím této doby z důvodů, vyjádřených pod písmeny a/ až i/.
Podle §10 je-li nájem uzavřen na dobu neurčitou, jsou pronajímatel i nájemce oprávněni vypovědět smlouvu písemně bez udání důvodu, není-li dohodnuto jinak.
Podle §12 je výpovědní lhůta tři měsíce, nebylo-li dohodnuto jinak; počítá se od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.
Dovolatelova kritika rozsudku odvolacího soudu vychází z toho, že nájem založený smlouvou uzavřenou dne 18.7.1994 byl sjednán na dobu určitou.
Tento předpoklad (již proto, že jej dovolatel blíže nezdůvodnil) ani pod dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ ani písm. d/ o.s.ř. úspěšně podřadit nelze. Dovolatel netvrdí, že odlišný závěr odvolacího soudu - že nájem byl naopak sjednán na dobu neurčitou - je nesprávný, a tím spíše neuvádí, že je důsledkem vadného (skutkového) zjištění obsahu smlouvy nebo nesprávného určení obsahu právního vztahu účastníků (jejich práv a povinností). Článek IV. odst. 2 smlouvy výslovně stanovil (a odvolací soud jej nepřehlédl), že „smlouva o nájmu se uzavírá na dobu neurčitou“, a na tom ničeho nemění ani odlišný režim zániku právního vztahu nájmu po dobu prvních pěti let a v období dalším. Pokud naopak právě odtud dovolatel vyvozoval, že (tím) jde o nájem sjednaný na dobu určitou (zřejmě pěti roků), je jeho právní názor zjevně nesprávný; ujednání o době (v této souvislosti relevantní) může být jen to, kdy jejím uplynutím nájem (nejpozději) skončí, a tak tomu v daném případě není, resp. dovolatel nedokládá opak.
Tím se stávají nedůvodnými ostatní výhrady dovolatele, ať byly míněny jako námitky skutkové nebo právní, jež vycházejí z §9 resp. §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb., neboť toto ustanovení se uplatnit v dané věci nemůže prostě proto, že upravuje poměry nájmu sjednaného na dobu určitou, o který zde nejde. Nevýznamné je proto, zda žalovaná byla s placením nájemného v prodlení či nikoli.
Stejně tak nelze přijmout námitku, že odvolací soud vyložil smlouvu o nájmu v rozporu s projevem vůle účastníků a s jejich projevy v daném řízení.
Odvolací soud své výkladové závěry založil na pravidlech výkladu právních úkonů, zakotvených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Co do metody je tento postup správný, neboť i písemné právní úkony podléhají výkladu, a jediným omezením, jež ze zvláštní formy úkonu vyplývá, je, že výkladem nelze doplňovat to, co v příslušné listině obsaženo není. Vůle, vtělená do smlouvy, je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, lze-li tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. K pochopení jejího obsahu může sloužit i širší kontext jednání účastníků, případně i jednání následného, jestliže je z něho možné na obsah vůle zpětně usuzovat, včetně toho, jak dříve projevenou vůli interpretují sami účastníci právního úkonu.
Nazíráno z těchto hledisek, nelze dospět k jiným závěrům, než které si osvojil odvolací soud.
Tvrzení, že se výklad, podaný odvolacím soudem, protiví „prohlášením účastníků, která obsahují účastnické výpovědi před soudem prvního stupně“, je bezcenné jednak (opět) proto, že je dovolatel spojuje s nerozhodnou okolností případného prodlení s placením nájemného, jednak je v rozporu s obsahem spisu, jmenovitě výpovědí předsedy družstva dovolatele, na kterou (správně) odkazoval odvolací soud.
Neobstojí ani kritika, že odvolací soud vnesl do vztahu účastníků „právní nejistotu“, přisvědčiv tomu, že nájemce nemusí platit nájemné, aniž by pronajímatel mohl odpovědět výpovědí z nájmu. Dovolatel ji podepřel toliko argumentací, vycházející z §9 zákona č. 116/1990 Sb., (jež je, jak bylo vícekrát uvedeno, nepřípadná), a tím proti výkladu důsledků dispozitivní povahy ustanovení §10 zákona č. 116/1990 Sb., který podal odvolací soud, chybí reálná oponentura. Není tedy přesvědčivého důvodu, pro který by možnost skončit nájem sjednaný na dobu neurčitou jinak (než písemnou výpovědí bez udání důvodu) nemohla zahrnovat i vyloučení výpovědi ze strany pronajímatele po stanovenou dobu trvání nájmu, je-li to věcně, z hlediska zájmů účastníků, sjednaných podmínek a účelu nájmu, odůvodněné.
Shrnutím uvedeného se tudíž dospívá k závěru, že v mezích dovoláním vymezeného přezkumu se dovolateli (prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, jež by měla nárok na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu