ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2916.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2916/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. O. , zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Loděnicích, Chrustenice 208, proti žalované Eurowex s.r.o. , se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, identifikační číslo osoby 25225995, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 62Co 9/2011-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce Mgr. Pavla Panošky, advokáta se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 10. 2010, č. j. 38C 98/2010-91, zamítl žalobu, aby nemovitosti, a to bytová jednotka č. 379/3 v domě Smíchov na parcele včetně, zapsaná na listu vlastnictví č., katastrální území Smíchov, obec Praha, vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a k této bytové jednotce přináležející spoluvlastnický podíl ve výši 959/10786 na společných částech budovy č. p. Smíchov, stojící na pozemku parcela č. - zastavěná plocha a nádvoří, a k pozemku parcela č. – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 401 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. pro katastrální území Smíchov, obec Praha, vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha, Katastrální pracoviště Praha, byly vyloučeny z exekuce vedené žalovanou proti J. O. soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 074 Ex 05654/08, k vymožení pohledávky ve výši 3.350.435,- Kč (výrok I). Zároveň žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.715,- Kč (výrok II).
Městský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 13.538,- Kč. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že shora citované nemovitosti nabyla žalobkyně a její bývalý manžel do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) podle smlouvy ze dne 18. 2. 2002, jak vyplývá i ze zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Za nevěrohodné považoval tvrzení žalobkyně, že její manžel (v exekuci povinný) byl v kupní smlouvě uveden pouze formálním nedopatřením, neboť ke dni uzavření kupní smlouvy nedošlo k zúžení SJM a žalobkyně neučinila žádné kroky k nápravě zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud v tomto směru odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (popř. dále R 49/2001), z něhož vyplývá, že pokud oba manželé byli účastníky kupní smlouvy, v níž vyjádřili vůli nabýt věc do spoluvlastnictví, nabyli nemovitosti do SJM bez ohledu na to, z jakých finančních prostředků byla kupní cena zaplacena. Jako nedůvodnou posoudil i námitku žalobkyně, že závazek, který je v exekuci vymáhán, je výlučným závazkem jejího bývalého manžela, neboť vznikl za trvání manželství, protože v této věci se nejedná o žádný z důvodů taxativně uvedených v §267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Jako irelevantní v řízení o vyloučení nemovitosti z exekuce vyhodnotil námitky žalobkyně, že zvolený způsob vedení exekuce je nevhodný a že je prováděn v rozporu s dobrými mravy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007.
V dovolání žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Napadenému rozhodnutí vytýká, že „byla zkrácena na svých procesních právech, když soud neprovedl jí navržené důkazy, které by prokazovaly tvrzení ohledně původu peněžních prostředků, z nichž byla hrazena kupní cena za předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalobkyně.“ Jako důkazy navrhovala výpověď svého bratra a bývalého manžela. Závazek jejího manžela vznikl sice za trvání manželství, ale z jeho trestné činnosti; exekučním titulem je rozsudek trestního soudu, podle kterého se měl dopustit rozsáhlé organizované trestné činnosti. Vymáhání tohoto závazku i z případného SJM by vedlo „k nepřijatelným důsledkům ve vztahu k žalobkyni, která by byla stran psychické újmy postižena i po majetkové stránce, a to de facto jen proto, že uzavřela manželství s člověkem, který se později bez jejího vědomí dopustil trestné činnosti.“ Z uvedeného důvodu vymezuje zásadní právní význam otázkou, „zda může být exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů, jestliže je exekuce vedena pro nesplnění závazku, jenž pochází z trestné činnosti jen jednoho z manželů.“ Vedení exekuce na nemovitosti tak považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému nelze přiznat soudní ochranu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zároveň požádala o odklad vykonatelnosti obou rozhodnutí.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. Soud nemusí provést v řízení všechny účastníkem navržené důkazy, ale pouze ty, které mohou přispět k objasnění sporné věci. Podle jeho názoru soudy obou stupňů provedly všechny potřebné důkazy k odůvodnění správného právního závěru, že předmětné nemovitosti nabyla žalobkyně a její bývalý manžel do SJM bez ohledu na to, z jakých finančních prostředků byla zaplacena kupní cena. Má za to, že v exekuci nelze ani namítat případný rozpor s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut a nařízení exekuce je institutem procesněprávním, tedy při podání návrhu na exekuci a ani při dalším postupu v exekučním řízení nejde o výkon práva.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Žalobkyně sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně, totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro závěr, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, popřípadě vybočující z mezí ustálené soudní praxe, jak je uvedeno níže.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §42 odst. 1, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Z uvedeného ustanovení, jehož znění je shodné s ustanovením §262a odst. 1 větou první o. s. ř., vyplývá, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jestliže takový závazek vznikl, může se druhý z manželů domáhat vyloučení věcí patřících do společného jmění jen z důvodů uvedených v §267 odst. 2 o. s. ř., které jsou stanoveny taxativně.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. R 49/2001) je dlouhodobě ustálena v tom, že i když je kupní cena pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do SJM, pak se tato věc stala předmětem jejich SJM. Shodný právní závěr byl přijat i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1144/2009, podle kterého „zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§143 obč. zák. /zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“/), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a obč. zák. ); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit.“ V tomto směru jsou proto závěry odvolacího soudu o tom, že shora citované nemovitosti jsou v SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela správné, neboť ti je nabyli kupní smlouvou ze dne 18. 2. 2002 za trvání manželství, o čemž není mezi účastníky sporu.
I námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy přednesená žalobkyní spočívající v tom, že její bývalý manžel byl zavázán k vymáhanému plnění rozhodnutím v trestní věci jako následku jeho trestné činnosti, čímž jí byla způsobena značná psychická újma a nyní by jí byla způsobena i výrazná majetková újma, byla odvolacím soudem rozhodnuta v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007), neboť tato námitka je v řízení o vyloučení věci z exekuce irelevantní. Rozpor s dobrými mravy je možné posoudit pouze v rámci probíhající exekuce v řízení o zastavení exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2012).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř., když podle výsledku řízení má na jejich náhradu právo žalovaná. Náklady představují odměnu podle §8, §13 odst. 1, 14 odst. 2, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 29. 2. 2012, režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., včetně 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu