ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2922.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2922/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezletilé N. P. a b) nezletilého R. P., zastoupených opatrovníkem Městským úřadem v Náchodě, děti matky V. P., proti povinnému, otci nezletilých R. P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, pro výživné, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 20 E 671/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci – Králové z 9.2.2010, č. j. 20 Co 339/2009-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7.5.2009, č. j. 20 E 671/2008-83, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tvrzením, že dluh na výživném neexistuje, jelikož to bylo hrazeno kromě peněžitého plnění v částkách 4.000,- Kč měsíčně pro obě nezletilé děti také naturální formou (koupí ošacení, sportovního vybavení a dárků sloužících k provozování jejich zájmové činnosti, např. MP-přehrávače či mobilního telefonu atd., hrazením členských příspěvků, startovného apod.) a dalším peněžitým plněním poskytovaným mimo výkon rozhodnutí (placení pojištění – spoření). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že při posuzování případné existence důvodu pro zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je rozhodující pouze to, zda právo přiznané – a přesně vymezené způsobem plnění (peněžitou či nepeněžitou formou, např. provedením prací a výkonu nebo vydání věci či vyklizení nemovitosti apod.) – titulem skutečně zaniklo. V takovém případě soud pouze porovná výrok vykonávaného titulu, resp. konkrétní způsob (formu) plnění, k němuž byl povinný titulem zavázán, a skutečně poskytované plnění; byla-li tedy v souzené věci povinnému uložena povinnost výživné platit (tedy plnit v penězích), pak tato povinnost částečným naturálním plněním, nebylo-li výživné placeno v penězích v částkách uložených exekučním titulem, ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nezanikla.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (pouze obecně shrnuje, že „jde o velice citlivý právní problém, který však dosud nebyl řešen judikaturou“), povinný (bez jakékoliv specifikace) ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá tedy nesprávné právní posouzení věci. Vyjadřuje přesvědčení, že poskytoval-li nezletilým oprávněným naturální plnění, např. koupí ošacení, případně dárků sloužících k provozování jejich zájmové činnosti atd. a platil-li jim pojištění – spoření, je tato plnění nutno započíst na plnění poskytovaná na základě exekučního titulu. Dovolatel „nechápe jaký je rozdíl v tom, když tyto výdaje učiní on z peněz určených dětem, nebo když stejné peníze předá matce a ta je vynaloží ke stejnému účelu. Děti žádnou újmu neutrpěly, ani žádnou změnu nepocítily.“ Bez dohody s jejich matkou „pokračoval ve stejném režimu plnění vyživovací povinnosti (tedy v platbách 4.000,- Kč měsíčně pro oba nezletilé) k oprávněným /oproti titulem stanoveným částkám 4.300,- Kč měsíčně pro nez. N. a 2.300,- Kč měsíčně pro nezl. R.) i po vydání exekučního titulu proto, že měl obavy, že matka dětí nepoužije platby výživného v jejich prospěch, ale že je bude používat k účelům jiným, a že děti by tak nemohly provozovat své zájmové činnosti. Smyslem plnění vyživovací povinnosti není podle jeho názoru to, aby peníze dostala do vlastních rukou matka (jde pouze o platební místo), nýbrž aby je dostali oprávnění, aby tak peníze byly použity v jejich prospěch, kterýžto smysl byl naplněn i tím, že jednotlivé platby či jiná plnění poskytoval přímo povinný. Za situace, kdy matka uvedla, že by peníze použila ke stejnému účelu, k němuž je použil on, a kdy soud na tento přednes nebral zřetel, považuje jeho rozhodnutí za nezákonné, jelikož výživné by bylo použito ke stejnému účelu a jediný rozdíl by spočíval v tom, že by prošlo rukama matky. Pokud by matka „dlužnou“ částku obdržela od něj a použila ji k témuž účelu, nic by jí nezbylo. Takto potřeby nezletilých oprávněných uspokojil on, a to stejným způsobem, a pokud by byl nyní výkon rozhodnutí proveden, pak by sražené peníze obdržela matka, ale pro děti by je již zpětně použít nemohla, protože jejich potřeby byly uspokojeny povinným; matka by tedy obdržela plnění bez protihodnoty, a toto plnění by nebylo použito ke splnění jeho „dlužné“ vyživovací povinnosti. Pokud plnil přímo nezletilým oprávněným, nikoli tedy k rukám jejich matky, neznamená to podle jeho názoru, že svou povinnost nesplnil a že lze takovou pohledávku vymáhat. Soud se však možností jiného způsobu plnění a „tím, zda dětem něco dluží“ nezabýval.
Opatrovník nezletilých oprávněných navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda vymáhaná povinnost k placení výživného zanikla naturálním plněním, případně placením pojištění-spoření, nikoli tedy k rukám matky, jak stanovil exekuční titul, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 21.9.2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, Nejvyšší soud zdůraznil, že výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného; jestliže soud exekučním titulem povinného rodiče zavázal podle §97 odst. 1 zákona o rodině platit výživné v pravidelných opětujících se částkách, a nebylo-li povinnému ve smyslu ustanovení §85a odst. 2 citovaného zákona současně uloženo přispívat na tvorbu úspor, představují finanční vklady povinného rodiče na účtech (např. stavebního) spoření ve prospěch dítěte platby mimo rámec exekučním titulem stanoveného výživného, nelze je proto zohlednit ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Závěry uvedeného rozhodnutí lze bez dalšího aplikovat i v souzené věci.
Dovolatelovo sdělení, že „stejně tak nechápe, jaké nalézací řízení .... měl okresní soud na mysli.... (druhý odstavec 7. strany dovolání na č.l. 128) není uplatněním žádného z (ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) taxativně vymezených dovolacích důvodů. Totéž platí o posledním odstavci téže strany, v němž povinný dává „příklad – co kdyby zaplatil jednorázovou platbu ...“.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu