ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2924.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2924/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. H. – A., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. K., zemřelému, pro částku 13.291,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 85/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 24. 11. 2005. č. j. 12 Co 602/2002-34, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 24. 11. 2005, č. j. 12 Co 602/2002-34, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §221 odst. 1 a 2, písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění zrušil usnesení z 20. 3. 2002, č. j 1 Nc 85/2002-11 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženou soudní exekutorku), a řízení zastavil s odůvodněním, že „povinný dne 21. 9. 2004 zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem předmětného řízení…, přičemž s ohledem na skutečnost, že exekuce nebyla dosud pravomocně nařízena, nelze uvažovat o procesním nástupnictví…“.
V dovolání oprávněný namítá existenci dovolacích důvodů podle §241a odst 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm b) o. s. ř.; vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že řízení bylo zastaveno pro ztrátu způsobilosti povinného být účastníkem řízení, ačkoli povinný měl dědice „i majetek, který tito dědicové dědili.“ Za správný přitom považuje postup okresního soudu, jenž v řízení o výkon rozhodnutí vedeném mezi týmiž účastníky pod sp. zn. E 1854/2001 vydal 12. 1. 2006 rozhodnutí (č.l. 35i), kterým „v souladu s ust. §107 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. dovozuje právní nástupnictví dědice povinného, a to Jiřího Konečného, nar. 18. 11. 1963“.
Dovolání, přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje oprávněný, podle §238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), je důvodné.
Podle §107 odst. 1 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší (tato věta však, jak plyne z §254 odst. 2 o. s. ř., neplatí pro vykonávací a exekuční řízení). O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledků dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil pouze – a jedině – závěrem, že „o procesním nástupnictví nelze uvažovat, jelikož exekuce dosud nebyla pravomocně nařízena.“ Takovýto důvod ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k zastavení exekučního řízení občanský soudní ani exekuční řád neznají.
Z ustanovení §107 odst. 1, 2 o. s. ř., použitelného podle §254 odst. 1 o. s. ř. i ve vykonávacím či (podle §52 odst. 1 exekučního řádu) exekučním řízení, plyne, že se soud (v daném případě soud odvolací, jelikož povinný zemřel 21. 9. 2004, tedy v období po předložení věci odvolacímu soudu /4. 7. 2002/ před vydáním rozhodnutí tohoto soudu /24. 11. 2005/) musí zabývat otázkou, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s nástupcem (nástupci) povinného a zda tento nástupce (tito nástupci) také převzal(i) věci, práva nebo jiný majetek, jež byly postiženy nařízenou exekucí a jsou proto jejím předmětem. Zodpoví-li si odvolací soud tuto otázku kladně, bude muset vydat usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávané věci (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005 pod poř. č. 181). V samotném exekučním řízení pak bude moci pokračovat teprve po právní moci usnesení o procesním nástupnictví. Tím, že odvolací soud v řízení pokračoval, aniž se (pro svůj nesprávný názor, že relevantní je nedostatek právní moci usnesení o nařízení exekuce) zabýval shora naznačenými otázkami (zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, a s kým bude v takovémto případě v řízení pokračováno jako s procesním nástupce povinného, případně proč povaha věci pokračování v řízení neumožňuje), zatížil řízení vadou, jež mohla mít – a měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srov. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, 487. s., 1. odstavec shora)
Vzhledem k výše uvedenému bylo napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušeno a věc byla podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu