ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2927.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2927/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného P. Š., zastoupeného advokátkou, proti povinné E. V., zastoupené advokátkou, o nařízení exekuce, pro 610.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. Nc 3421/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 27 Co 222/2005-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 610.656,- Kč s 18 % úrokem z částky 500.000,- Kč od 1.1.1994 do zaplacení exekuci na majetek povinné a provedením exekuce pověřil určeného soudního exekutora. Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.424.157,- Kč a co do zbývající částky návrh na nařízení exekuce zamítl, neboť oprávněný navrhl nařízení exekuce ve větším rozsahu, než odpovídá titulem uložené povinnosti. Dle názoru odvolacího soudu přešla na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. dubna 2004 na oprávněnou pohledávka toliko ve výši 1.424.157,- Kč, přičemž soud prvního stupně pochybil, pokud nařídil exekuci v celém, oprávněným požadovaném rozsahu. Odvolací soud však zároveň odmítl námitku povinné pojící se k nedostatečnému prokázání zmocnění osoby plnící oznamovací povinnost za postupitele podle ustanovení §526 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že občanský zákoník na žádném místě nestanoví, že by musel být originál plné moci předložen zmocněncem, a proto soudní praxe dovozuje, že z jednání zmocněnce vznikají zmocniteli práva a povinnosti vždy, jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje. Oznámením o postoupení pohledávky se tedy postoupení pohledávky stalo právně účinným ve vztahu k povinné a od tohoto okamžiku byla jako dlužník povinna plnit postupníkovi jako svému věřiteli.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], přičemž přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle názoru povinné je v případě jednání prostřednictvím advokáta potřeba vycházet ze závěru, že advokát je povinen při prvním úkonu, který ve věci vykonává, doložit druhé straně plnou moc, která mu ve věci byla udělena. Za situace, kdy jí plná moc prokazující oprávnění advokáta jednat za postupitele nebyla spolu s oznámením o postoupení pohledávky řádně předložena, byl návrh na exekuci podán „buď osobou neoprávněnou nebo přinejmenším předčasně“.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce - §130 zákona č. 120/2001 Sb.); podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. platí ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. i zde.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o nařízení exekuce. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod poř. č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny. Odvolací soud však toliko omezil rozsah, v jakém byla tato exekuce soudem prvního stupně nařízena, když zjevně do svého výroku o potvrzujícím rozsahu nařízené exekuce promítl výpočet kapitalizace titulem stanovených úroků z prodlení ke dni postoupení pohledávky právě v rozsahu jejího postoupení. Za situace, kdy byla exekuce v rozsahu přesahující 1.424.157,- Kč odvolacím soudem zamítnuta, ale zároveň bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbytku potvrzeno jakožto věcně správné, je potřeba otázku posuzované přípustnosti dovolání posoudit také z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustálené soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod poř. č. 138) je k podání dovolání oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Z uvedeného proto plyne, že dovolatelka je oprávněna podat dovolání pouze co do potvrzujícího výroku odvolacího soudu, neboť obsahově „měnícím“ výrokem jí nebyla způsobena újma (bylo rozhodnuto v její prospěch). Není proto správným názor dovolatelky, podle kterého je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm a/ o.s.ř., neboť je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu toliko v části (a rozsahu), jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolání povinné žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, ve skutečnosti ani nevede polemiku s právními názory, které jsou ve dané fázi exekučního řízení relevantní. Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí; při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce soud posuzuje (kromě podmínek řízení) také skutečnost, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (srov. zejména pak §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb.), zda je exekuce navrhována toliko v rozsahu nepřekračujícím exekuční titul.
Dovolatelka ve své argumentaci přehlíží, že řádné nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení §526 obč. zák. má pouze ten důsledek, že dlužník je nadále oprávněn splnit svůj dluh přímo postupiteli a přivodit tím zánik závazku. Pro otázku, zda-li jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení nuceného výkonu rozhodnutí (exekuce), je pak tento důsledek bezpředmětný. Návrh na nařízení exekuce byl podán osobou k tomu oprávněnou, neboť soudu doložila přechod práva plynoucího z vykonávaného exekučního titulu zákonem předpokládaným způsobem, přičemž námitka předčasnosti nuceného výkonu rozhodnutí nemůže obstát již z povahy věci, neboť procesní předpisy nestanoví povinnost ať již původního nebo následného oprávněného z pravomocného a vykonatelného titulu před podáním návrhu na jeho nucený výkon oznámit tuto změnu v osobě věřitele (oprávněného) povinnému. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud závěrem uvádí, že odvolací soud otázku nutnosti doložení plné moci zmocnitele zmocněncem při realizaci právního úkonu vyložil v souladu s ustálenou soudní judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. Odon 28/95, publikované v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, str.117 a násl.).
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu