ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2930.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2930/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Mgr. P. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné M. M. J., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 51/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2004, č. j. 15 Co 175/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 6. 5. 2004, č.j. 7 E 51/2002-60, jímž okresní soud nařídil - podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu ve V. z 9. 10. 2000, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu ve Ž. z 20. 11. 2000, č. j. RKP 334/00-Vo - výkon rozhodnutí uložením (v pořadí druhé) pokuty povinné k vynucení splnění její povinnosti umožnit oprávněnému volný průchod a průjezd částí jejího pozemku k jeho garáži a zdržet se veškerých kroků, jež by narušovaly předešlý pokojný stav; změna ovšem spočívala jen v tom, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně, jenž uložil pokutu v částce 75.000,- Kč) povinnou zavázal k zaplacení pouze částky 50.000,- Kč, a to s odůvodněním, že právě v této výši považuje pokutu za přiměřenou.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – bez dalšího – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinná, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje především v tom, že exekuce byla nařízena na základě podkladového rozhodnutí vydaného správním orgánem pouze k zachování předešlého pokojného stavu, tedy bez jakéhokoli předchozího zkoumání vlastnických a jiných věcných práv k dotčeným nemovitostem; takové rozhodnutí je podle dovolatelky „rozhodnutím o stavu faktickém, který je zcela zjevně staven protiprávním“, v důsledku čehož je podle ní protiprávní i samotné vykonávané rozhodnutí, jemuž tudíž neměla být „poskytnuta ochrana“ v exekučním řízení. Nesprávné je podle dovolatelky také posouzení aktivní legitimace oprávněného, jelikož ten účastníkem nalézacího správního řízení nebyl.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není (nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá, k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6., ročník 2003 pod poř. č. 51) .
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové v souzené věci jde, jelikož odvolací soud, ač ve výroku použil formulaci, že rozhodnutí soudu prvního stupně mění, ve skutečnosti o právech a povinnostech účastníků rozhodl stejně, tedy návrhu na nařízení exekuce vyhověl, navíc tak, že ve prospěch povinné jako odvolatelky uložil pokutu oproti soudu prvního stupně nižší), jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná, jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ v dovolání nepoužila, se však otázkou jeho přípustnosti (kromě, ovšem nedostatečného /ve skutečnosti jde o rozhodnutí potvrzující/, odkazu na ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídla; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe (ke správnosti jeho závěru o aktivní legitimaci oprávněného srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze 17.7.2001, sp. zn. 21 Cdo 1531/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1, ročník 2002 pod poř. č. 19); o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho nařízení, je institutem práva procesního. Argumentace existencí nalézacího řízení podle §151o odst. 3 obč. zák. je v předmětném vykonávacím řízení právně nevýznamná a pokud jde o námitku „protiprávnosti“ podkladového rozhodnutí, ani v tomto směru odvolací soud ze standardní judikatury, podle níž exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, nevybočil.
Poněvadž dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako nepřípustného, aniž jeho důvodnost (vůbec) mohla být zkoumána.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu