ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3008.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3008/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu v Plzni , nám. Českých Bratří 8, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinnému Z. D., za účasti manželky povinného A. D. , zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, Masarykovo nám. 65, pro částku 8.274.980,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 391/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 15. 3. 2010, č. j. 36 Co 91/2010-115, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 15.3.2010, č. j. 36 Co 91/2010-115, a usnesení Okresního soudu v České Lípě z 3.12.2009, č. j. E 391/2002-114 se ruší , a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 3. 12. 2009, č. j. E 391/2002-114, jímž okresní soud zastavil exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Se soudem prvního stupně shodně považoval za jiný důvod, pro nějž nelze rozhodnutí vykonat, skutečnost, že povinný byl v trestním řízení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 2. 11. 2001, č. j. 28 T 18/98-316, zproštěn obžaloby pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že ve snaze vyhnout se vyměření daně z příjmu částku 17.000.000,- Kč, přijatou na základě smlouvy o budoucí smlouvě v souvislosti s prodejem hotelu Hrádecký Dvůr v Hrádku nad Nisou, nezahrnul do daňového přiznání ke zdanění svých příjmů. S poukazem na stanovisko publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/79, v němž Nejvyšší soud dovodil, že civilní soud nemůže ponechat bez povšimnutí zprošťující trestní rozsudek, pak odvolací soud dovozuje, že byl-li povinnému přesto vykonatelnými výkazy doměřen nedoplatek daně a penále, je právě zprošťující rozsudek trestního soudu důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že jiným důvodem, pro nějž nelze rozhodnutí vykonat, je trestní rozsudek, kterým byl povinný zproštěn obžaloby pro jednání, na jehož základě byly vydány exekuční tituly. Podle jeho názoru vydáním rozsudku v trestní věci nebyla nikterak dotčena správní ani soudní rozhodnutí (ve správním soudnictví), takže výkazy nedoplatků zůstaly jako řádné exekuční tituly vykonatelné. Oprávněná je přesvědčena, že připuštění argumentace použité soudem zásadním a zcela nepřípustným způsobem zasahuje do správního (daňového) řízení i správního soudnictví. Povinný měl možnost řádně přednést své námitky proti doměření daně již v průběhu daňového řízení či v žalobě podané proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, což však bez jakékoholiv závažného důvodu neučinil. Nelze tedy podle oprávněné přisvědčit závěru, že by trestní řízení případně mohlo sloužit jako další, zákonem neupravený opravný prostředek, který by „prolamoval“ procesní zásady a postupy zakotvené v jiných právních odvětvích v případech, kde to zákon nepřipouští. Zprošťující rozsudek v trestní věci (byť související s daňovým řízením) je tedy pro správní rozhodnutí irelevantní, přičemž musí být taktéž nevýznamným i pro rozhodnutí o exekuci. Trestní řízení je řízením velmi specifickým, ovládaným jinými zásadami než řízení v jiných právních odvětvích, a to především zásadou „in dubio pro reo“, kdy v pochybnostech je soud povinen postupovat ve prospěch obžalovaného. Závěr trestního soudu, že povinný částku 17.000.000,- Kč (kterou měl zdanit) nepřevzal, a že tudíž „neměl co danit“, je tedy relevantní pouze pro řízení trestní, tedy pro účely rozhodnutí o vině a trestu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou) je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že byl-li povinnému přes vydání zprošťujícího trestního rozsudku vykonatelnými výkazy doměřen nedoplatek daně a penále, je takovýto rozsudek trestního soudu důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Pokud jde o judikaturu, uplatní se v souzené věci především rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudu ČSSR pod číslem 58/1966, v němž Nejvyšší soud zaujal závěr, že v občanském soudním řízení není soud vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Odkaz odvolacího soudu na stanovisko publikované pod číslem R 22/79 je naopak nepřípadný, jelikož jeho použití by bylo v rozporu se základní zásadou ovládající exekuční řízení, že totiž soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Při bezpodmínečné nutnosti zachování zásady věcné nepřezkoumatelnosti exekučního titulu ve vykonávacím řízení je třeba závěr zaujatý ve stanovisku R 22/79 vykládat tak, že sice v občanském soudním řízení nemůže exekuční soud ponechat bez povšimnutí zprošťující trestní rozsudek, avšak pouze jde-li o řízení nalézací , tedy v případě, kdy ještě o civilním (případně např. správněprávním, jak je tomu v souzené věci) nároku – vůbec – rozhodnuto nebylo, a kdy zvláště by nalézací soud měl zprošťující trestní rozsudek přinejmenším hodnotit v souvislosti s ostatními v občanském soudním (či jiném, např. správním) řízení provedenými důkazy. Jestliže však v nalézacím řízení (v daném případě daňovém, tedy správním) bylo vydáno vykonatelné rozhodnutí (jež nebylo změněno ani odklizeno případným řádným či mimořádným opravným prostředkem ve správním řízení nebo rozhodnutím vydaným ve správním soudnictví), pak exekuční soud ke zprošťujícímu rozsudku vydanému v trestním řízení, ovládaném zásadou „in dubio pro reo“ (kdy jsou důkazy hodnoceny výlučně pro účel posouzení viny a trestu) – protože je vázán exekučním titulem – přihlédnout nemůže.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu