ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3035.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3035/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné A. K., proti povinnému R. K., zastoupenému advokátkou, pro částku 104.345,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc 3645/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.2007, č.j. 26 Co 764/2006-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31.8.2006, č.j. 4 Nc 3645/2006-7, kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ačkoli v podkladovém usnesení „není formulace v tom smyslu, že povinný je povinen zaplatit oprávněné částku 104.345,- Kč, je nepochybné, že v této části usnesení (Okresního soudu v Kroměříži ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd 74/2002, ve věci projednání dědictví po M. K.) deklaruje právo oprávněné na plnění v uvedené výši a tomu odpovídající povinnost povinného takové plnění poskytnout.“ Usnesení dostatečně určitě vymezuje rozsah a obsah předmětné povinnosti, je tedy materiálně vykonatelné; protože nelze dovodit, že povinný má oprávněné plnit jinou formou než poskytnutím „obecného ekvivalentu“, nelze podle odvolacího soudu uvažovat o plnění jiném než peněžním. Nedostatek určení pariční lhůty lze napravit postupem podle §261a odst. 2 o.s.ř.
V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že jím bylo rozhodnuto jinak než v usnesení Nejvyššího soudu z 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, a v jeho rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 73/70) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že usnesení o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví, byť neobsahuje formulaci, že jeden z dědiců je povinen zaplatit jinému z nich určitou částku, ale pouze dikci, že „odpovídá za náhradovou pohledávku zůstavitelovy manželky“, je přesto vykonatelným exekučním titulem. Podle jeho názoru je takové rozhodnutí neobsahující „povinnost, závazek ani lhůtu k plnění“ pro svou neurčitost nevykonatelné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice argument ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o splnění této podmínky však dospět hodnocením námitek v dovolání obsažených nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nárok na zaplacení částky 104.345,- Kč vznikl pozůstalé manželce (oprávněné) primárně na základě výroku I. usnesení ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd 74/2002, jímž Okresní soud v Kroměříži rozhodl, že z majetku, jejž měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění manželů, patří do dědictví určité (tam vyjmenované) nemovitosti v ceně 250.120,- Kč a osobní automobil, zatímco oprávněné připadají jiné nemovitosti v ceně 44.430,- Kč a právě tzv. náhradová pohledávka pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění manželů v částce 104.345,- Kč. Tímto výrokem okresní soud rozhodl podle §175l odst. 1 věty první o.s.ř., dle něhož měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi.
V souvislosti právě s tímto rozhodnutím podle §175l odst. 1 o.s.ř. je pak nutno postupovat i při posouzení, zda usnesení ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd 74/2002, je vykonatelným exekučním titulem ve výroku III., jímž okresní soud podle §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, na jejímž základě povinný nabyl tam vyjmenované nemovitosti v ceně 250.120,- Kč a osobní automobil s tím, že „odpovídá za náhradovou pohledávku pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění manželů v částce 104.345,- Kč.“
Výkladem obou výroků (v jejich vzájemné souvislosti), že tedy oprávněné připadá (kromě jiného) náhradová pohledávka pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění manželů, zatímco povinný za tuto pohledávku „odpovídá“, nelze dospět k závěru jinému, než že rozhodnutí ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd 74/2002, určitě a srozumitelně identifikuje oba subjekty, tedy osobu oprávněnou a její právo (pohledávku) i osobu povinnou a její „odpovědnost“ (tedy povinnost), jakož i rozsah a obsah plnění, a že je tudíž formálně i materiálně vykonatelným exekučním titulem. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nedostatek určení pariční lhůty, jelikož ten je odstranitelný postupem podle ustanovení §40 odst. 2 exekučního řádu.
Dovolatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, je nepřípadný, jelikož v této věci – na rozdíl od věci souzené – nešlo o případ, kdy by součástí rozhodnutí podle §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo i rozhodnutí podle §175l odst. 1 tohoto předpisu.
Pro úplnost se uvádí, že na danou věc nelze aplikovat usnesení z 31. 10. 1986, sp. zn. 5 Co 1234/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR č. 6, ročník 1988 pod poř. č 19, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích formuloval závěr, že rozhodnutí státního notářství (a tedy pro dobu po 1.1.1993 soudu) o schválení dohody dědiců obsahující také závazek jednoho z dědiců uhradit dluh vůči věřiteli zůstavitele, není pro tohoto věřitele podkladem pro podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí k vymožení úhrady dluhu; v tomto publikovaném rozhodnutí šlo totiž o případ, kdy oprávněná z vykonávacího řízení nebyla dědičkou, zatímco v souzené věci se exekuce domáhá účastnice dědického řízení (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 3. 1997, sp. zn 2 Cdon 110/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod poř. č. 24). Týž názor zastává literatura, podle níž jsou rozhodnutí tehdejších státních notářství a od 1. 1. 1993 soudů o schválení dohod dědiců zahrnujících povinnost k plnění mezi nimi navzájem, exekučními tituly (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1492 a Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 119).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu