ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3036.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3036/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného statutárního města P., proti povinné M. N., zastoupené advokátkou, pro částku 222.958,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 38 E 83/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze 4. 11. 2004, č. j. 22 Co 284/2004-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 24. 6. 2004, č.j. 38 E 83/2004-9, okresní soud výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že soudní tajemnice jej nařídila, aniž zkoumala znění výrokové části exekučního titulu; soud, jemuž „z jiné věci (sp. zn. 12 Nc 9032/2003) byla známa otázka posuzování vykonatelnosti titulu“, dospěl k závěru, že „s ohledem na neurčitost výrokové části“ je rozhodnutí nevykonatelné.
K odvolání oprávněného krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně napadeným usnesením změnil tak, že výkon rozhodnutí „se nezastavuje“. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekuční titul obsahuje náležitosti předepsané ustanovením §47 správního řádu; protože je z něj zřejmé, že povinná jím byla zavázána k vrácení neprávem vyplacené dávky sociální péče, protože jsou v něm dostatečně identifikovány osoby oprávněná i povinná, a protože je v něm přesně vymezen obsah i rozsah peněžitého plnění včetně stanovení pariční lhůty, považuje odvolací soud předmětný titul za materiálně vykonatelný.
V dovolání povinná namítá nesprávnost právního posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o materiální vykonatelnosti titulu. Podle jejího názoru je titul nevykonatelný proto, že jeho výrok je „značně zmatečný, nejasný, formulačně nezvládnutý (s nesmyslnou interpunkcí a v rozporu s Pravidly českého pravopisu) a vyvolávající závažné pochybnosti o rozsahu práv a povinností jeho adresáta“. Povinná osoba není individualizována v jeho výroku, nýbrž pouze v odůvodnění, a to ještě nedostatečně, totiž pouhým jménem a příjmením, bez uvedení jakýchkoli dalších identifikačních znaků. Kromě toho dovolatelce „není jasné, komu údajně svým jednáním měla způsobit škodu“ a „odkdy, dokdy a kdo měl dávku neoprávněně pobírat“.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí odboru sociálních věcí Magistrátu města P. ze 13. 9. 2001, č.j. 6/2000 (proti němuž dovolatelka ostatně odvolání nepodala, takže nabylo /viz č.l. 3/ právní moci v prvním stupni dnem 13. 11. 2001), je materiálně vykonatelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předně nutno zdůraznit, že nikoli každá (nýbrž jen výkladem neodstranitelná) vada titulu způsobuje jeho materiální nevykonatelnost. Obsah rozhodnutí správní orgán vyslovuje, podobně jako soud, ve výroku rozhodnutí a jen výrok rozhodnutí je závazný. Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku rozhodnutí, který však lze (a v případě potřeby, jak je tomu v souzené věci, je nutno) vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce (Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 6. vydání, Praha 2003, str. 1218). Soud se tedy může uchýlit i k odůvodnění rozhodnutí, avšak jen k tomu účelu, aby výrok náležitě vyložil, nikoli aby jej doplňoval či opravoval (V. Kurka, L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310).
V daném případě, kdy magistrát přímo ve výroku uvedl, že „vydal rozhodnutí ve věci neprávem vyplacené dávky…podle §107 zákona č. 100/1988 Sb…“, a kdy jím výslovně „uložil povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí“, je mimo jakoukoli pochybnost, co bylo předmětem rozhodování, a že účastníka řízení zavázal k zaplacení určité částky v určité lhůtě. Totéž plyne z poukazu na ustanovení §107 zákona č. 100/1988 Sb. (srov. ustanovení §47 odst. 2 správního řádu), podle jehož prvního odstavce příjemce dávky, který nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře než náležela, nebo vědomě jinak způsobil, že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, je povinen vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši; to platí zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo zamlčel některou rozhodnou skutečnost.
O tom, kolik činí neprávem vyplacená dávka a kolik má tedy účastnice řízení (o níž z odůvodnění plyne, že byla, řečeno pojmem ustanovení §107 zákona č. 100/1998 Sb. „příjemcem dávky“) zaplatit, svědčí přímo ve výroku (číslem i slovy) uvedená částka, na čemž nic nemůže změnit použitá nesprávná mluvnická vazba, že magistrát „vydal rozhodnutí ….na částku 222.958,- Kč“ (když vzápětí přímo ve výroku výslovně uvedl, že uložil vrátit neprávem vyplacenou částku, což nelze vyložit jinak, než že povinnou zavázal k zaplacení – právě této – částky 222.958,- Kč, již kvalifikoval jako neprávem vyplacenou. Výše této částky, k jejímuž zaplacení byla povinná zavázána, plyne i z odůvodnění rozhodnutí, kde je součet, tj. celková suma 222.958,- Kč, specifikována dílčími dávkami přiznanými za jednotlivá přesně určená období.
O skutečnosti, že titulem nebyla zavázána (kterákoli) osoba od povinné odlišná, nýbrž právě povinná, totiž M. N. (jejíž účastenství je zjistitelné též z obsahu spisu odboru sociálních věcí magistrátu sp. zn. POB 27/85), svědčí odůvodnění vykonávaného rozhodnutí ve spojení s údajem v „záhlaví“ (na rozdíl od ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř. správní řád ve svém ustanovení §47 uvedení záhlaví v pravém slova smyslu nepředepisuje), že rozhodnutí bylo adresováno JUDr. J. Č., advokátce se sídlem v P., jako právní zástupkyni M. N., (tedy osoby identifikované zcela nezaměnitelně). To, že oprávněnou osobou je ve smyslu ustanovení §33 zákona č 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení v rozhodném znění, Statutární město P., za něž jedná příslušný pracovník magistrátu, plyne jednak přímo z dikce výroku („Magistrát města P., odbor sociálních věcí…uložil povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku…“), a jednak z odůvodnění titulu, ve kterém se (kromě specifikace /jednacími čísly a daty vydání/ jednotlivých rozhodnutí o přiznání dávek a jejich zvyšování) uvádí, že magistrát „vlastní činností související s příspěvkem…zjistil, že podmínky nároku nelze považovat za splněné“; kromě toho platební místo (účet č. 19-326561/0100 VS 51) je zřejmé z návrhu na výkon rozhodnutí.
Dovolatelčin závěr, že vykonávané rozhodnutí neobsahuje náležitosti předepsané ustanovením §47 odst. 5 správního řádu (uvedení orgánu, který rozhodnutí vydal, datum jeho vydání, označení účastníků, úřední razítko a podpis s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby), nemá oporu ve spise a je vyvrácen samotným obsahem vykonávaného titulu (viz č.l. 3).
Není-li dovolatelce „jasné, odkdy, dokdy a kdo měl dávku neoprávněně pobírat“, je tato okolnost z hlediska posouzení materiální vykonatelnosti titulu irelevantní, a to jednak proto, že tyto údaje nejsou (ani nemají být) součástí výroku, nýbrž pouze odůvodnění, a jednak – a to zejména – proto, že pro posouzení materiální vykonatelnosti titulu má svou právní váhu to, zda byla stanovena určitě, jasně a srozumitelně ukládaná povinnost (v dané případě povinnost zaplatit částku 222.958,- Kč), nikoli právní důvod jejího stanovení.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolateka procesně úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. by tedy měla oprávněnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu