ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3080.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3080/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. Ch., s. d., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. P., zastoupenému advokátkou, pro 300 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 Nc 4424/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2007, č. j. 15 Co 73/2007-15, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 9. 2006, č. j. 13 Nc 4424/2006-5, jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 3. 12. 1997 a svých usnesení ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. 16 E 566/98, a ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 16 E 3027/98, pro pohledávku oprávněného ve výši 300 000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1995 do zaplacení ve výši 55 109,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 46 080,- Kč a pro náklady exekuce, exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil JUDr. J. D., soudního exekutora. Odvolací soud uvedl, že uplatňovaný nárok není promlčen, neboť nárok vyplývá z kupní smlouvy na nemovitost a jedná se tedy o občanskoprávní vztah, nikoliv o obchodně právní, čili se zde uplatní podle §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, desetiletá promlčecí doba. Staly-li se exekuční tituly vykonatelnými v r. 1998 a v r. 1999 a návrh na nařízení exekuce byl podán v roce 2006, nemohl být nárok oprávněného promlčen.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá povinný, že řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí bylo postiženo vadou a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Odvolací soud pochybil v tom, že odvolání povinného označil za „nezdůvodněný pokus označit vymáhanou pohledávku za nárok vyplývající z obchodně právních vztahů.“ Vyšel z vyjádření oprávněného, které se však v exekučním spise nenachází a ani nebylo povinnému zasláno, takže neměl možnost na ně reagovat. Nárok oprávněného sice vyplývá z kupní smlouvy, jejímž předmětem byla nemovitost, nicméně tato byla zakoupena povinným za účelem jeho podnikání, čili má za to, že námitka promlčení byla z jeho strany vznesena oprávněně. Dále namítá, že v nalézacím řízení rozhodoval místně nepříslušný soud. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání se vyjádřil oprávněný tak, že dovolání povinného není důvodné a že trvá na stanovisku, že nárok není promlčen, neboť nejde o pohledávku z obchodněprávního vztahu.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka, kterou dovolatel v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předestřel k přezkumu - zda pohledávka, jejíž vydobytí exekucí oprávněný požaduje, je promlčena - výše definované znaky zjevně nesplňuje. Dovolatel se totiž nesprávně domnívá, že jednou z podmínek při zkoumání návrhu na nařízení exekuce je otázka případného promlčení vymáhaného práva.
Soudní praxe však dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení exekuce předchází, zabývat nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením exekuce, lze připustit, aby soud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit /byť i bez návrhu/, „neodpovídá zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L., P. 2004, str. 307); o takový případ však v souzené věci nejde, protože povinný námitku promlčení vznesl teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně exekuci nařídil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka povinného ohledně místní nepříslušnosti soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, neboť případná vada nalézacího řízení nezakládá současně vadu řízení exekučního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu