ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3126.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3126/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. š., a. s., proti povinné Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., pro 3.736,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 1266/96, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, č. j. 9 Co 180/2006-40, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, č. j. 9 Co 180/2006-40, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 49 E 1266/96-31, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 4. 2005, č.j. 49 E 1266/96-31, jímž Okresní soud v Ostravě s odkazem na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), rozhodl, že na místo dosavadního povinného vstupuje do řízení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž po zjištění, že dosavadní povinný J. R. dne zemřel a že všichni v úvahu připadající dědicové ze zákona dědictví odmítli, uzavřel, že dědictví po zůstaviteli tudíž připadne státu. Odvolací soud dodal, že i v takovém případě se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, a proto jsou nepodstatné námitky, že řízení o dědictví dosud nebylo ukončeno a vzhledem k jeho předlužení není dopředu ani možno předjímat způsob jeho ukončení. Připomněl, že se jedná o procesní usnesení, kterým není určen rozsah odpovědnosti státu za dluhy dědictví.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle dovolatelky bylo nesprávně použito ustanovení §107a o. s. ř., správně měl být aplikován §107 odst. 2 o.s.ř., z něhož však vyplývá, že procesním nástupcem je ten, kdo podle výsledku dědického řízení převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V daném případě sice zřejmě dědictví připadne státu, avšak „ze zatím známých skutečností se jeví jako nejpravděpodobnější“, že dědické řízení bude ukončeno likvidací dědictví, tedy bez právního nástupnictví. Protože dědické řízení dosud nebylo ukončeno, není podle dovolatelky možné o procesním nástupnictví rozhodnout. Poukazuje na ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), podle kterého přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu; práva a povinnosti ze zůstavitele „na úřad“ nepřecházejí ze zákona, nýbrž až pravomocným usnesením o dědictví, v takovém případě – argumentuje dovolatelka – je třeba vždy aplikovat ustanovení §256 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že po pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. 33 C 129/94) usnesením ze dne 29. 11. 1996, č. j. 49 E 1266/96-3, prodejem movitých věcí J. R., posledně bytem, zemřel bez zanechání závěti; všichni zákonní dědicové dědictví odmítli.
Procesní nástupnictví je upraveno v ustanoveních §107 a 107a o. s. ř., která jsou použitelná i ve výkonu rozhodnutí (srov. §254 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2).
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Ustanovení §107 o. s. ř. upravuje postup soudu v případě – a o takový jde i v souzené věci – kdy účastník ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení; v ustanovení §107a o. s. ř. je pak upraveno procesní nástupnictví, k němuž došlo během řízení, aniž by účastník pozbyl způsobilost být účastníkem řízení.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na ustanovení §107a o. s. ř., z uvedených rozhodnutí i z obsahu spisu je však patrné, že odvolací soud ve skutečnosti věc posuzoval podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. (bez návrhu šetřil podmínky procesního nástupnictví na straně zemřelého účastníka řízení a poté o něm rozhodl).
V dané věci je však opodstatněná námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady pro rozhodnutí o procesním nástupnictví státu.
Nastala-li po nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění (při jeho provádění) hmotněprávní sukcese na straně povinného v důsledku toho, že účastník zemřel, je rozhodující, zda přechod povinnosti je spjat s převzetím věci, práva nebo jiného majetku, které byly nařízeným výkonem (coby předměty výkonu) postiženy; je-li tomu tak (právní nástupce povinného předmět výkonu převzal), postupuje soud podle ustanovení §107 o. s. ř. Po právní moci usnesení pak soud pokračuje v řízení (v provádění výkonu) s právním nástupcem povinného. V opačném případě, tj. nepřešel-li na právního nástupce povinného předmět exekuce, nelze v řízení (v provádění výkonu) pokračovat, neboť právnímu nástupci nepatří majetek, ohledně kterého byl výkon nařízen; soud podle §107 o. s. ř. nemůže postupovat a jediným východiskem je zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1053/2006, dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně povinného (fyzické osoby) podle §107 odst. 1 o. s. ř. je v řízení o výkon rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění, jenž byl nařízen prodejem movitých věcí, podstatné, zda nabylo právní moci usnesení, jímž soud potvrdil, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu [§175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Je tomu tak proto, že na návrh – jenž může být podán jen před pravomocným skončením projednání dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2143/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2003 pod č. 13) – státu, kterému má dědictví (jako tzv. odúmrť) připadnout podle §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), lze nařídit likvidaci dědictví, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele a všech zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle §472 odst. 1 obč. zák., jestliže stát nabídl věřitelům k úhradě jejich pohledávek věci z dědictví a jestliže věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítl (§472 odst. 1, 2 obč. zák., §175t odst. 1 o. s. ř.).
Je sice pravda, že pokud dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná situace, jako kdyby zůstavitel žádné dědice nezanechal (odmítnutí dědictví má zpětné účinky ke dni smrti zůstavitele), a až do právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno, že dědictví připadlo státu [§175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.], je považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví – tedy i movitých věcí postižených výkonem rozhodnutí – stát. Na straně druhé však nelze přehlížet důsledky, které nastanou, jestliže soud vyhoví návrhu státu a usnesením nařídí likvidaci dědictví (§175t o. s. ř.). Po právní moci takového usnesení provede soud zpeněžení všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (zákona č. 328/1991 Sb.) a o majetku zůstavitele, který se nepodařilo takto zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (srov. §175u odst. 1, 2 o. s. ř.).
V usnesení o nařízení likvidace dědictví vyzve soud věřitele, aby mu ve stanovené lhůtě oznámili své pohledávky, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (srov. §175t odst. 2, větu první, o. s. ř.); to platí i o pohledávkách, k jejichž vydobytí je veden výkon rozhodnutí. Z toho vyplývá, že (pravomocně nařízený) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí patřících do dědictví po zůstaviteli by nemohl být po dobu likvidace dědictví proveden (uspokojení přihlášené pohledávky z věcí, o nichž bylo rozhodnuto ve smyslu §175u odst. 2 o. s. ř., by připadalo v úvahu až po skončení likvidace). Uvedené důsledky, jež mají základ v přednostním uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (§175v odst. 1, 2, 3 o. s. ř.) před odděleným uspokojením cestou exekuce, naopak nenastanou, jestliže usnesení podle §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř. nabude právní moci. V takovém případě platí, že vlastníkem exekucí postižených movitých věcí, které patří do dědictví, je – s účinností ke dni smrti zůstavitele – stát, s nímž jako s právním nástupcem povinného, který předmět exekuce převzal, může soud po právní moci usnesení podle §107 odst. 1 o. s. ř. v provádění výkonu rozhodnutí pokračovat.
Protože odvolací soud (a ani soud prvního stupně) z výše uvedeného názoru nevycházel [za významné nepovažoval ani vydání rozhodnutí podle §175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.], není jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu – stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně – zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dalšími námitkami dovolatelky se za tohoto stavu dovolací soud již nezabýval.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu