ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3224.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3224/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné K. H. , zastoupené Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti povinnému Ing. J. K. , pro částku 9.398,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 580/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 3. 5. 2011, č. j. 30 Co 106/2011-162, ve znění usnesení z 12. 7. 2011, č.j. 30 Co 106/2011-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 14. 12. 2010, č. j. 35 E 580/2007-144, obvodní soud podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (zcela) zastavil výkon rozhodnutí nařízený srážkami z důchodu povinného k vymožení pohledávky v částce 9.398,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka v důsledku započtení protipohledávky povinného zanikla.
Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně „ohledně částky 3.117,75 Kč potvrdil a ohledně částky 6.280,25 Kč je změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl“ (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů „v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů“ (výrok II.). Ve čtvrtém odstavci šesté strany odůvodnění rozhodnutí (č.l. 65 versa) městský soud konstatoval, že „se při výpočtu pohledávky započtené povinným vůči pohledávce oprávněné dopustil početní chyby a s touto chybou pak při odvolacím jednání vyhlásil své rozhodnutí“, a výslovně uvedl, aby „tedy bylo písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí ve smyslu §164 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. současně chápáno jako opravné usnesení“.
V dovolání oprávněná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), již spatřuje v rozporu mezi zněním výroku napadeného usnesení vyhlášeným při odvolacím jednání 3. 5. 2011 a jeho formulací v písemném vyhotovení usnesení. Zatímco městský soud při odvolacím jednání vyhlásil, že „usnesení soudu prvního stupně se ohledně částky 5.876,- Kč potvrzuje a ohledně částky 3.518,75 Kč se mění tak, že se návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá, v písemném vyhotovení výrok usnesení formuloval tak, že „se usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 3.117,75 Kč potvrzuje a ohledně částky 6.280,25 Kč mění tak, že se návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá“. Dále pak dovolatelka nesouhlasí s výrokem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to jednak proto, že její procesní úspěch byl větší, a to 66,5% oproti 33,5% u povinného, a jednak proto, že odvolací soud rozhodoval pouze o nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, aniž však rozhodl o nákladech celého vykonávacího řízení.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V souzené věci však dovolání přípustné není, jelikož oprávněná ani výrok ve věci samé, tedy o zastavení výkonu rozhodnutí, nenapadla (ostatně proti měnícímu, tedy zamítavému výroku by tak ani úspěšně učinit nemohla, jelikož dovolání by bylo nepřípustné již subjektivně, protože jím dovolatelka žádnou procesní újmu ve srovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně, jenž návrhu povinného na úplné zastavení výkonu rozhodnutí zcela vyhověl a rozhodl tak v její neprospěch, neutrpěla /k tzv. subjektivní nepřípustnosti dovolání srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28/).
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání i v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Protože dovolání není přípustné, nemohl soud přihlédnout k namítané vadě řízení, jelikož ta je napadnutelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (která jedině by u potvrzujícího výroku teoreticky připadala v úvahu) nezpůsobilý (o případ, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/ se zde – a netvrdí to ani dovolatelka – nejedná).
Poněvadž tedy dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat věcnou správností výroků o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu