ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.346.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 346/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Mgr. Martina Chrásteckého , správce konkursní podstaty ODEHNAL Transport, spol. s r.o. se sídlem v Dolní Lhotě 93, identifikační číslo osoby 29607208, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti povinné NOVA Team s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Dolní Čermné 160, identifikační číslo osoby 26013576, pro 5.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 8245/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20.11.2008, č.j. 19 Co 406/2008-27, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26.8.2008, č.j. 0 Nc 8245/2007-21, jímž okresní soud s poukazem na ustanovení §39 odst. 2 exekučního řádu zastavil řízení s odůvodněním, že oprávněný přes výzvu s řádným poučením o možnosti zastavení řízení neodstranil vadu návrhu na nařízení exekuce, spočívající v nedostatečné specifikaci příslušenství vymáhané pohledávky. Na výzvu k doplnění a upřesnění návrhu povinný zareagoval podáním z 27. 11. 2007 (č. l. 6), v němž příslušenství vymáhané pohledávky považoval za určité, vyjádřil-li je poukazem na ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku, a pojmem „úroky z prodlení přisouzené na základě rozsudku vydaného Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod č. j. 6 C 122/2007-29.“ V odvolání proti napadenému rozhodnutí pak oprávněný užil pro určení příslušenství pohledávky termínu „zákonný úrok“. Odvolací soud uzavřel, že požadavku určitosti „bez výhrad nevyhovuje“ návrh, aby exekuce byla nařízena pro pohledávku „5.950,- Kč s příslušenstvím.“ Je sice pravda, že ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. obsahuje legální definici pojmu příslušenství, ale z návrhu oprávněného není zřejmé, o které (z tam uvedených) příslušenství mu jde, tj. co má vlastně být jako příslušenství vymoženo, případně v jakém rozsahu. Úkolem a povinností soudu nemůže být podle názoru odvolacího soudu pátrání po tom, co by snad mohlo vyplývat „z kontextu“ návrhu na nařízení exekuce; to, čeho se oprávněný domáhá, musí být v tomto návrhu uvedeno naprosto určitě a tomuto požadavku oprávněný přes výzvu soudu nevyhověl, okresní soud tedy rozhodl správně, jestliže s odkazem na ustanovení §39 odst. 2 exekučního řádu řízení zastavil.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o neurčitosti označení exekučního titulu v návrhu (neobsahoval-li datum vydání) a v jeho závěru o neurčitosti označení příslušenství vymáhané pohledávky. Podle jeho názoru odvolací soud rozhodl v rozporu se svým stanoviskem z 19. dubna 2006.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., není důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Ve svém stanovisku z 19. 4. 2006, Cpjn 202/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2006, pod poř. č. 39, Nejvyšší soud (str. 276/428) vysvětlil, že „požadavky na vymezení práv a povinností účastníků ve výroku soudního rozhodnutí nelze bez dalšího považovat také za náležitosti určitého a srozumitelného žalobního návrhu,“ a tedy i případného návrhu na nařízení exekuce. Náležitost žaloby (zde návrhu na nařízení exekuce) spočívající v tom, aby z ní bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, je splněna i tehdy, je-li v ní přesně, určitě a srozumitelně označena povinnost, která má být žalovanému (zde povinnému) uložena rozhodnutím soudu, i když nebyla vyjádřena formou návrhu na znění výroku rozhodnutí. K tomu, aby byl přesně, určitě a srozumitelně vyjádřen požadavek na přisouzení úroků z prodlení, postačuje, aby bylo ze žaloby (návrhu na nařízení exekuce) patrno, že se žalobce tohoto práva (nároku) domáhá, zda jde – je-li předmětem řízení obchodní závazkový vztah – o úroky mezi účastníky sjednané, nebo určené podle „předpisů práva občanského“ (tj. určené prováděcím předpisem vydaným na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §517 odst. 2 části věty za středníkem obč. zák.), za jaké období mu mají být úroky z prodlení přisouzeny a zda mu mají být tyto úroky požadované podle „předpisů práva občanského“ přisouzeny v plné výši nebo jen zčásti. Na straně 275/427 stanoviska Nejvyšší soud příkladmým způsobem uvádí, jak má být úrok z prodlení vyjádřen, aby to odpovídalo požadavku určitosti, a naopak na straně předchozí výslovně zdůrazňuje, že při vymezení rozsahu a obsahu povinnosti by za určitý nebylo možno považovat výrok soudního rozhodnutí, jímž by byly úroky z prodlení přisouzeny „ve výši stanovené právními předpisy“, „v zákonné výši“, „ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení č. 143/2005 Sb.“ nebo jiným obdobným způsobem. Nejvyšší soud ve stanovisku uzavírá, že takovýmito způsoby by totiž soudy ve svých rozhodnutích nevymezily rozsah a obsah povinnosti žalovaných, ale ve skutečnosti by samy nepřípustně požadovaly, aby žalovaní sami na základě svého výkladu uvedených předpisů dovozovali, jak vysoké úroky z prodlení mají být od začátku prodlení „do zaplacení“ uhrazeny.
V tomto směru je závěr odvolacího soudu v souladu se závěrem přijatým v uvedeném stanovisku (k určitosti označení příslušenství vymáhané pohledávky srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2155 s., vysvětl. 1)
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí (byť dílčí závěr odvolacího soudu o vadě návrhu spočívající v absenci data vydání exekučního titulu správný není) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu