ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3536.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3536/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ZEVOS a. s. , se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 25, identifikační číslo osoby 469 72 501, proti povinnému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 12, Vršovicích, Vršovická 56, pro 2,024.941,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 10883/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 16 Co 67/2010-267, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 16 Co 67/2010-267, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 11. 2009, č. j. 25 Nc 10883/2002-250, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 11. 2009, č. j. 25 Nc 10883/2002-250, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 22. 7. 2002, č. j. 25 Nc 10883/2002-9, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 58 Co 491/2003-63, podle rozhodčího nálezu České komory rozhodců ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. RŘ 43/2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „v návrhu na zastavení exekuce není tvrzena žádná skutečnost, která je důvodem pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř.“ V případě exekuce rozhodčího nálezu však tím podle názoru odvolacího soudu nejsou vyčerpány důvody pro zastavení exekuce, jelikož tu lze zastavit i z důvodu jiných vad exekučního titulu.
Podle §35 odst. 1 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (§268 o. s. ř.) i tehdy, je-li rozhodčí nález stižen některou vadou uvedenou v §31 písm. a), d) nebo f).
Podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže za a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, za d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou soudců a za f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému.
Námitky povinného týkající se nedostatku pravomoci České komory rozhodců k vydání rozhodčího nálezu v této věci, neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu její neurčitosti, nedostatku řádného výběru rozhodců i vadného řízení před rozhodci nelze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod žádné z ustanovení uvedených v §31 písm. a), d) či f) zákona č. 216/94 Sb. Některé námitky by bylo možno podřadit pouze pod ustanovení §31 písm. b) či c) citovaného zákona, avšak ani kdyby takové vady byly zjištěny, nebyly by způsobilé být ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 citovaného zákona důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí.
Jedinou v tomto směru rozhodnou námitku tak odvolací soud shledal v tvrzení povinného, že rozhodčí nález nebyl podepsán většinou soudců; podle jejího obsahu ji kvalifikoval jako námitku, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců (§31 písm. d/ zákona č. 216/94 Sb.). Tato námitka však důvodná není, jelikož rozhodčí nález byl podepsán předsedkyní rozhodčího senátu JUDr. Sylvou Ševčíkovou a rozhodcem Ing. Zdeňkem Burianem, Csc., podepsali jej tedy dva ze tří členů rozhodčího senátu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „dosud nebyl judikaturou vyřešen vztah mezi důvody pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. a podle §35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Spornou otázkou rovněž je, jak má soud postupovat v případě, že povinný podal návrh na zastavení exekuce poté, co byl u věcně a místně příslušného soudu podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu, o němž dosud nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ze všech námitek přednesených v návrhu na zastavení exekuce a v odvolání, lze za relevantní považovat pouze tu, která je obsažena v tvrzení povinného, že rozhodčí nález nebyl podepsán většinou rozhodců. Odvolací soud podle dovolatele opomenul, že důvodem pro zastavení exekuce je i její nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy je-li zde dán jiný důvod (v ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ až g/ neuvedený), pro nějž exekuce nemůže dále probíhat. Tímto důvodem jsou podle dovolatele vady exekučního titulu, mezi něž patří mimo jiné i to, že takový titul byl vydán orgánem, který k tomu nebyl oprávněn (nicotnost exekučního titulu) nebo titul trpí jinými formálními vadami (nebyl vyhotoven v předepsané formě) atd. Dovolatel trvá na svém tvrzení z návrhu i odvolání, že rozhodčí nález byl vydán subjektem, který není oprávněn rozhodovat majetkové spory v rozhodčím řízení. Česká komora rozhodců, jež byla registrována Ministerstvem vnitra ČR rozhodnutím z 5. 12. 1997, č. registrace VS/1-1/34342/97-R, není stálým rozhodčím soudem, nýbrž jen sdružením občanů podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] pro rozpor s judikaturou, je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že ze všech námitek přednesených v návrhu na zastavení exekuce a v odvolání lze za relevantní považovat pouze tu, která je obsažena v tvrzení povinného, že rozhodčí nález nebyl podepsán většinou rozhodců, přestože namítán byl především nedostatek pravomoci České komory rozhodců k vydání rozhodčího nálezu, jenž má být exekučním titulem.
Povinný svůj návrh na zastavení exekuce (čl. 230 – 232 spisu) odůvodnil zejména tvrzením, že podle ustanovení článku XV. odst. 3 smlouvy o dílo uzavřené účastníky dojde-li mezi stranami ke sporu, jmenuje každá ze stran svého rozhodce a ti pak jmenují rozhodce třetího. Tento tříčlenný rozhodčí senát je oprávněn spornou záležitost rozhodnout a v případě, že některá ze stran svého rozhodce nejmenuje do 7 dnů poté, co k tomu byla protistranou písemně vyzvána, je oprávněna vyzývající strana vybrat rozhodce ze seznamu rozhodců za protistranu. Toto ustanovení rozhodčí doložky nebylo dodrženo. Oprávněná povinného nikdy písemně ani ústně nevyzvala ke jmenování rozhodce, nýbrž se přímo obrátila na Českou komoru rozhodců s návrhem na vydání rozhodčího nálezu, je tedy podle povinného zcela nepochybné, že ke jmenování rozhodců došlo v rozporu se smluvním ujednáním v rozhodčí doložce i v rozporu s jednacím řádem České komory rozhodců.
Soud prvního stupně však, aniž se jakkoli vypořádal s řadou tvrzení, jimiž byl návrh na zastavení exekuce zejména pro nedostatek pravomoci k vydání exekučního titulu odůvodněn, bez dalšího uzavřel, že „exekuční titul byl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci“ a že návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu tvrzeného povinným (návrh přitom zdaleka nebyl odůvodněn, jak nesprávně uvádí obvodní soud, jen rozporem rozhodčího nálezu s hmotným právem, ale právě zejména nedostatkem pravomoci k vydání exekučního titulu) „nemůže obstát.“
Městský soud pak – ač povinný v odvolání výslovně namítl, že „soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, z jakého právního předpisu vyplývá pravomoc České komory rozhodců, jež je pouhým občanským sdružením, a nijak se nezabýval odůvodněním, z jakého právního předpisu vyplývá, že Česká komora rozhodců je orgánem oprávněným k rozhodování sporů v rozhodčí řízení, ani z čeho vyplývá její pravomoc k rozhodování sporů a vydávání rozhodčích nálezů“ – opět bez dalšího uzavřel, že „soud prvního stupně správně uvedl, že v návrhu není tvrzena žádná skutečnost, která je důvodem pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř.“. Dále se pak odvolací soud zabýval již pouze odůvodněním, proč návrhu na zastavení exekuce nelze vyhovět ani podle ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (jehož se ovšem povinný ani nedovolával).
Podle §40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu je exekučním titulem též vykonatelný rozhodčí nález.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 160/498, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000). Zjistí-li soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce řešené v rozhodnutí, návrh na nařízení exekuce zamítne; byla-li exekuce přesto nařízena, soud ji – a to i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) – podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaví. Týž závěr zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Kurka, V., JUDr. Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 389),
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu