ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3599.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3599/2017-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněných a) J. M. , a b) J. M. (dříve J.), obou zastoupených Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti povinnému V. Ch. , za účasti manželky povinného L. Ch. , oběma zastoupeným obecným zmocněncem V. Č., pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 3781/2015, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 18 Co 16, 17/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 31. 8. 2016, č. j. 49 EXE 3781/2015-76, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 9. 9. 2016, č. j. 49 EXE 3781/2015-78, dále zamítl také návrh manželky povinného na zastavení exekuce a uložil jí zaplatit oprávněným náklady řízení o zastavení ve výši 1 270,50 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci usnesení.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím obě usnesení obvodního soudu změnil tak, že se exekuce zahájená návrhem oprávněných došlým soudnímu exekutorovi JUDr. Ondřeji Hanákovi dne 30. 1. 2015 zastavuje. Dále rozhodl, že se povinnému a manželce povinného ve vztahu k oprávněným nepřiznává náhrada nákladů řízení a že oprávnění jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Ondřeji Hanákovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky je vedeno mnoho sporů vyplývajících z vlastnictví dvou sousedících zemědělských usedlostí v obci K., které jsou vedeny ve fázi řízení nalézacích či řízení exekučních, z nichž některá řízení byla pravomocně skončena. Jejich podstatou je spor o část pozemku (sporná tvrzení o průběhu hranice tohoto pozemku, která podle zápisu v katastru nemovitostí doposud svědčí tvrzení povinných, že je jejich vlastnictvím), dále tvrzení o nadměrném zatěžování pozemku povinného a jeho manželky hlukem a zápachem ze zemědělské činnosti oprávněných, která ale probíhá výlučně na jejich pozemku. U Okresního soudu v Kladně probíhá mimo jiné řízení vedené pod sp. zn. 20 E 3/2014 o výkon rozhodnutí pro nepeněžité plnění ukládáním pokut, jehož podkladem byl pravomocný rozsudek Okresního soudu v Kladně, č. j. 15 C 65/2010-309, podle něhož se měli povinní (v nyní projednávaném řízení oprávnění) zdržet průchodu a průjezdu přes část pozemku oprávněných v rozsahu specifikovaném v návrhu na zřízení věcného břemene vyznačeného v geometrickém plánu (jehož návrh na zřízení byl zamítnut). V rámci tohoto řízení prokazovali oprávnění (v tomto sporu povinní) videonahrávkami pořízenými ze statické kamery umístěné na jejich pozemku, že v tamním řízení povinní porušují jejich vlastnická práva i pravomocný rozsudek, č. j. 15 C 65/2010-309. Okresní soud v Kladně, stejně jako Krajský soud v Praze, se neztotožnil s tvrzenou nemožností provedení tohoto důkazu údajně získaného v rozporu se zákonem (usnesení ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 E 3/2014-156, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 17 Co 514/2015-206). Krajský soud v Praze dále usnesením, č. j. 17 Co 411/2014-91, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně, kterým byla J. M. a J. J. uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, neboť nerespektují rozsudek Okresního soudu v Kladně, č. j. 15 C 65/2010-309, o zdržení se průjezdu a průchodu přes část pozemku. V přímé časové reakci na to byl dne 30. 1. 2015 podán nyní projednávaný exekuční návrh na uložení téže pokuty.
Oprávnění v tomto řízení nepopírají, že audio a videonahrávky pořízené pro účely soudního řízení v Kladně jsou totožné s nahrávkami, jimiž prokazují, že povinní porušují exekuční titul (tj. výše citované předběžné opatření). Z těchto nahrávek založených do exekučního spisu je přitom zřejmé, že jejich primárním cílem je sledování pozemků ve vlastnictví povinných, pouze v nepatrné části je zachycen pozemek oprávněných.
Odvolací soud vyhodnotil návrh oprávněných ze dne 30. 1. 2015 jako šikanózní exekuční návrh, neboť fakticky nesměřuje k nucenému výkonu rozhodnutí (k zamezení protiprávního jednání povinného), ale k následnému postihu povinného za legální získání důkazních prostředků o protiprávním jednání oprávněných pro účely jiného řízení, které byly shledány v tamním řízení zákonnými.
Oprávnění v dovolání namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přípustnost dovolání spatřují v tom, že v řízení před odvolacím soudem byla řešena otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5216/2014). Potvrdili, že mezi účastníky jsou napjaté sousedské vztahy, přičemž podle nich je sporné vlastnictví k části pozemku. Oprávnění podali dne 17. 1. 2015 u Okresního soudu v Kladně žalobu na určení vlastnictví, řízení je vedeno pod sp. zn. 25 C 4/2014. Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 13/2017 zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, aby nechal vypracovat znalecký posudek pro vyřešení předběžné otázky, kudy vede hranice pozemku. Současně oprávnění podali žalobu na zřízení práva nezbytné cesty, aby nedocházelo k porušení zákazu průchodu a průjezdu. Povinný má na svém domě umístěnou kameru, kterou trvale a dlouhodobě i přes vyjádřený nesouhlas oprávněných snímá jak svůj, tak i pozemek oprávněných. Neoprávněné záznamy navrhl jako důkaz k prokázání svých tvrzení zejména ve věci údajného hluku z hospodářských zvířat a průchodu a průjezdu přes část pozemku. Oprávnění podali žalobu na ochranu osobnosti, v řízení vydal Městský soud v Praze dne 19. 9. 2014 předběžné opatření, č. j. 37 C 70/2012-174 (ve znění opravného usnesení), kterým zakázal povinnému do doby právní moci rozsudku pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů oprávněných. I po vydání předběžného opatření povinný v obtěžování oprávněných pokračuje. Dovolatelé proto nesouhlasí se závěrem soudu, že povinný stanovenou povinnost neporušuje. Exekuční návrh nepovažují za šikanózní, protože povinný i po vydání předběžného opatření svoji povinnost porušuje. Dále se oprávnění vyjádřili k oprávněnosti užití videonahrávek jako důkazu v soudním řízení a odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, s tím, že i Evropský soud pro lidská práva hodnotí pořízení nahrávky bez souhlasu nahrávaného jako potenciální zásah do práva na soukromý život. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné
Oprávnění založili přípustnost dovolání na tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5216/2014. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou pořízení vizuálních záznamů pojištěného v okolí jeho bydliště a na jiných veřejných prostranstvích pojistitelem.
Odvolací soud však odůvodnil svůj závěr tím, že návrh oprávněných je šikanózní, a to vzhledem k časové návaznosti na jiné exekuční řízení, v němž povinní nahrávkami prokazovali, že oprávnění v rozporu se soudním rozhodnutím užívají jejich cestu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, uzavřel, že důvodem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je i podání tzv. šikanózního exekučního návrhu, jímž je např. návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.
Za šikanózní návrh lze zajisté považovat i takový exekuční návrh, kterým oprávněný primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva, ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu, např. jako reakce na legální využití důkazních prostředků k prokázání tvrzení (protiprávního jednání protistrany) v jiném sporu mezi účastníky (k podstatě zneužití procesního práva v podobě šikanózního exekučního návrhu viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).
Tak je tomu nepochybně v daném případě, kdy se oprávnění domáhají nařízení exekuce na základě předběžného opatření, kterým bylo povinnému uloženo zdržet se pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů oprávněných (č. l. 12). K prokázání toho, že povinný stanovenou povinnost porušuje, použili oprávnění nahrávky, kterými povinný v jiném řízení prokazoval, že oprávnění chodí po jeho cestě. Provedení důkazů těmito nahrávkami v tomto jiném řízení přitom odvolací soud považoval za přípustné. Nelze proto než uzavřít, že se o šikanózní návrh jedná.
Pokud jde o provádění důkazů nahrávkami, Ústavní soud se vyjádřil k telefonním záznamům v nálezu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, a dále v nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, k pořizování audionahrávek (v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru), kde mimo jiné přijal v souvislosti s tzv. testem proporcionality (zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl) názor, že zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je tajně zaznamenán, je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma, v případě, že příslušný audiozáznam je pořízen za účelem dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního sporu, případně jako obrana oběti trestného činu proti pachateli; tím spíše pak za situace, kdy předmětná audionahrávka představuje významný způsob, jak dospět ke zjištění skutkového stavu (je jediným přímým důkazem k prokázání tvrzení účastníka).
Jestliže nahrávky v projednávané věci sloužily k tomu, aby jimi povinný prokázal, že oprávnění chodí přes jeho pozemek (zatím nebyl v rámci vedených řízení vysloven závěr, že povinnému pozemek nenáleží), nelze přisvědčit názoru oprávněných o zásahu do jejich práva na soukromí. Ze spisu a skutkových zjištění odvolacího soudu nadto vyplývá, že bylo snímáno méně než 10 % pozemku ve vlastnictví oprávněných a primárním cílem bylo sledování pozemků ve vlastnictví povinných.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu