ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3632.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3632/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. Č., proti povinné M. D., zastoupené advokátem, pro 84.612,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 Nc 6193/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.11.2006, č.j. 8 Co 1794/2006-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části, tj. ve výroku I., jímž byly zamítnuty návrh povinné na osvobození od soudních poplatků a její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, a ve výroku II., kterým byl zamítnut její návrh na částečné zastavení exekuce, potvrdil usnesení okresního soudu z 25. 4. 2006, č. j. 18 Nc 6193/2003-102. V reakci na odvolací námitku povinné, že na jejím běžném účtu postiženém exekucí byly i peněžní prostředky ve výlučném vlastnictví jejího (nyní již zemřelého) manžela, krajský soud poukázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Okresního soud v tomto směru vysvětlil, že „připsáním finanční hotovosti na účet, ať už by byla kohokoliv, ztrácí tato majetková hodnota formu finanční hotovosti a transformuje se v pohledávku povinné za bankou, v důsledku čehož nelze takovouto hodnotu považovat za vlastnictví jiné osoby, pouze je vyloučeno postihnout v rámci exekuce proti povinné bankovní účet jejího manžela, což se v souzené věci nestalo.“ Odvolací soud uzavřel, že „je lhostejno, zda se na účtu povinné nacházely její výlučné prostředky, případně společné prostředky manželů, nebo naopak prostředky, které na tento účet jako své výlučné vložil druhý z manželů.“
Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, pokud jde postižení nemovitostí náležejících zčásti do společného jmění manželů (bez zřetele ke způsobu nabytí věcí do SJM kterýmkoli z nich) a zčásti do výlučného vlastnictví povinné. Krajský soud dále s poukazem na ustanovení §47 odst. 1 a 3 exekučního řádu zdůraznil, že způsob vedení exekuce „v tom smyslu, který majetek bude postižen“, neurčuje soud, nýbrž exekutor, čemuž pak „odpovídá právní úprava, která opravný prostředek proti exekučnímu příkazu vylučuje.“
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), směřujícím do výroku II., povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, povinná spatřuje v okolnosti, že „nebyl soudem zkoumán rozsah majetku SJM, kdy v době rozhodování o exekuci byly součástí majetku i prostředky vložené sice na účet znějící na povinnou, avšak náležející do výlučného vlastnictví jejího manžela.“ Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že soud „měl slyšet povinnou ve vztahu k SJM, kdy by zvlášť z jejího prohlášení o rozsahu majetku byly nejasnosti zcela objasněny a nedošlo by k exekuci na finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jejího manžela.“ Dále bylo podle dovolatelky porušeno ustanovení §263 odst. 2 o. s. ř., jelikož „exekuce byla vedena v daleko širším rozsahu (který ohrožoval povinnou), než bylo nutné a potřebné“; k uspokojení oprávněného podle ní stačila exekuce přikázáním pohledávky a prodejem nepřilehlé zahrady.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 30.6.2009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30.6.2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitka vady řízení, jež měla podle názoru povinné spočívat v okolnosti, že nebyl soudem zkoumán rozsah majetku SJM, je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; ten je však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Ke kladnému závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani námitka povinné, že na jejím účtu vedeném u banky byly prostředky náležející do výlučného vlastnictví jejího manžela (že pro nařízení exekuce podle §59 odst. 1 písm. b/ exekučního řádu je právně významná jedině okolnost, zda má být exekuce vedena proti majiteli účtu u peněžního ústavu, dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze 14.4.2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek č. 1, ročník 2001 pod poř. č. 4). Skutečnost, že výlučnou majitelkou účtu byla povinná, vyplývá ze samotného dovolání.
Totéž pak platí o námitce „porušení §263 odst. 2 o.s.ř.“, jelikož hlediska uvedená v tomto ustanovení, upravujícím soudní výkon rozhodnutí (jehož způsob je oprávněný podle §261 odst. 1 o.s.ř. povinen navrhnout), se v exekučním řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuplatní; exekuci totiž v takovémto řízení soud nařídí, aniž stanoví, jakým způsobem má být provedena (§44 odst. 2 exekučního řádu). Možnost zastavit exekuci v části přesahující uspokojení pohledávky oprávněného, jeho nákladů a nákladů exekuce soudu poskytuje ustanovení §268 odst. 4 o.s.ř.; jde o oprávnění soudu omezit exekutora ve způsobech či rozsahu určitého způsobu zvoleného exekutorem k provedení exekuce (§47 odst. 1 a §58 odst. 3 exekučního řádu). Přiměřenost zvolených způsobů exekuce deklaruje i ustanovení §58 odst. 2 exekučního řádu, a to tím, že exekutor může zvolit více způsobů exekuce jen tehdy, jestliže k uspokojení oprávněného nepostačuje jen jeden z nich. Soud je tak oprávněn na základě ustanovení §268 odst. 4 o.s.ř. zkoumat přiměřenost rozsahu prováděné exekuce (viz Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2007. s. 204, 205).
V souzené věci povinná namítá – posuzováno podle obsahu dovolání – nepřiměřenost exekuce, má-li být provedena kromě přikázání pohledávky z účtu u banky a prodeje zahrady také prodejem rodinného domu, a to za stavu, kdy sama vymáhaná pohledávka již byla zaplacena a exekuce má být vedena jen pro náklady exekutora (k jejichž zaplacení s ní navíc exekutor dohodl „splátkový kalendář“). Okresní soud návrh na zastavení exekuce zamítl kromě jiného (s poukazem na „konstantní soudní praxi“, připouštějící prolomení zásady přiměřenosti výše vymáhané pohledávky a ceny předmětu exekuce /viz druhý odstavec třetí strany jeho usnesení na č.l. 104/) také s odůvodněním, že smlouva o zaplacení nákladů exekuce obsahovala též ujednání, že v případě plnění „splátkového kalendáře“ exekutor k prodeji nemovitosti nepřistoupí. Týmž usnesením (v bodě III. jeho výroku, pravomocně v prvním stupni) okresní soud provedení exekuce „formou prodejem nemovitostí“ podle §266 odst. 2 o.s.ř. odložil „do skončení lhůty splátkového kalendáře“, a to právě s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka oprávněného byla uspokojena, a že ohledně nákladů exekuce povinná s exekutorem uzavřela dohodu o jejich zaplacení ve splátkách, obsahující ujednání, že v případě plnění této dohody exekutor k prodeji nemovitosti nepřistoupí.
Za tohoto stavu odvolací soud nerozhodl v rozporu s žádným ustanovením exekučního či občanského soudního řádu ani s judikaturou, jestliže usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení exekuce potvrdil.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu