ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3674.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3674/2018-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Dexindra s. r. o., identifikační číslo osoby 04113811, se sídlem Křížovnická 86/6, 110 00 Praha 1 – Staré Město, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, sídlem Matoušova 515/12, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti povinným 1) A. B., L., 2) L. B., B., a 3) V. B., V. L., za účasti manželky povinného 2) M. B., V., a manželky povinného 3) J. B., M. L., obou zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno – střed, o návrhu manželek povinného 2) a povinného 3) na zastavení exekuce pro 3 881 614,42 Kč s příslušenstvím, vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 16 EXE 376/2013, o dovolání manželek povinného 2) a povinného 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 29. 3. 2018, č. j. 54 Co 83/2017 - 224, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou pověřil dne 25. 4. 2013, č. j. 16 EXE 376/2013 – 40, soudního exekutora JUDr. Jana Fedrycha, Exekutorský úřad Praha 2, vedením exekuce ve věci oprávněné CDV-2, LTD., registrační číslo 4434554, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, EC4A 2BB London, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, proti všem v záhlaví uvedeným povinným.
Pověřený soudní exekutor vydal dne 30. 4. 2013 (také) následující exekuční příkazy: a) exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí manželky povinného 2, b) exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí manželky povinného 3) a c) exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech manželky povinného 3).
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 EXE 376/2013 – 180 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 16 EXE 376/2013 – 204), rozhodl o zastavení exekuce podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 30. 4. 2013, č. j. 132 EX 973/13 – 22 (výrok I.), a zastavil taktéž exekuci vedenou podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 30. 4. 2013, č. j. 132 EX 973/13 – 24 a č. j. 132 EX 973/13 – 25 (výrok II.). Oprávněné byly zároveň uloženy povinnosti zaplatit částky 61 372 Kč na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce jak manželce povinného 2) (výrok III.), tak manželce povinného 3) (výrok IV.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 54 Co 83/2017 – 224, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil ve výroku I., v jeho části týkající se zastavení exekuce (na základě exekučního příkazu č. j. 132 EX 973/13 – 22), pokud má být provedena prodejem ideální jedné poloviny nemovitostí v něm označených, které jsou ve vlastnictví manželky povinného 2) (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu) a ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy manželky povinného 2) a povinného 3) na zastavení exekuce zamítl (výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.)
Dovolání, podané manželkami povinných 2) a 3), je založeno na předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu je právně vadné, obsahově nepřezkoumatelné a v rozporu se zásadou materiální pravdy. Dovolatelky předně shodně napadají nesprávné určení data vzniku exekuovaného závazku, když podle jejich názoru vymáhaná pohledávka vznikla až rozsudkem vydaným Krajským soudem v Brně ze dne 28. 11. 2012, č. j. 25/6 Cm 1364/2000 – 437, a nikoli již v den uzavření úvěrových smluv (tj. dne 29. 8. 1994) mezi právním předchůdcem žalobce společností IPB a. s. a společností Bedřich v. o. s. S ohledem na to a ve vztahu k okamžiku vypořádání dohod o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví (28. 2. 1995 a 3. 3. 1998) dovolatelky dovozují, že nelze proti majetku, jenž byl exekutorem sepsán, spadajícího tím do jejich výlučného vlastnictví, předmětnou exekuci provést. Dovolatelka – manželka povinného 2) – nadto dokládá, že je nesprávný úsudek odvolacího soudu, že je vlastnicí jen ideální poloviny dotčených nemovitostí, neboť podle jejího názoru jí svědčí vlastnické právo jako celek.
Oprávněná ve svém vyjádření s obsahem dovolání nesouhlasí, přičemž tvrdí, že dovolání je nepřípustné, nejsou-li vymezeny důvody jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; námitky věcné povahy nadto považuje za nedůvodné a neopodstatněné, neboť odvolací soud rozhodoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014 , dále jen „o. s. ř.“ ( čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 3. 2018.
Pro posouzení dovolání je určující, jak výstižně konstatuje oprávněná, že postrádá obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. k tomu, aby bylo podáním řádným; neobsahuje totiž rozhodný údaj, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je evidentní, že dovolatelky těmto požadavkům nedostály; obsah dovolání nelze totiž interpretovat jinak, než jako polemiku s nižšími soudy na jimi otevřená právní témata, resp. toliko v podobě případného dovolacího důvodu (nesprávného právního posouzení věci), což však požadavek vymezit v dovolání, která z výše uvedených podmínek přípustnosti dovolání má být v dané věci naplněna, očividně nevystihuje.
Na tom ničeho nemění ani (jediná) věta dovolání, že napadené rozhodnutí „je v rozporu s rozhodovací praxí soudu“, jestliže není ani zjevné, s rozhodovací praxí kterého soudu tomu tak má být, a nadto, i pro případ vstřícné interpretace ve prospěch praxe soudu dovolacího, platí, že nepostačuje pouhé konstatování judikaturní odchylky, aniž by byla jakkoliv identifikována.
Nedostatek vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zakládá podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nedostatek podání, který, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn (jako je tomu v dané věci), představuje kvalifikovanou vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Důsledkem toho je, že dovolání takto vadné musí být podle ustanovení §243 c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, a ve smyslu ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. takové rozhodnutí učiní předseda senátu s jen stručným odůvodněním.
Návrhem povinného 2) a jeho manželky ze dne 9. 10. 2018 na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval, neboť podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2462/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1167/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu