ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3682.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3682/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8 , identifikační číslo osoby 26991934, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti povinnému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze 1 , Valdštejnské náměstí 3, identifikační číslo osoby 75032333, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 156/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č.j. 53 Co 74/2010-1148, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 9.2.2007, č.j. 34 E 156/2007-4, obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí „k vynucení povinnosti povinného umožnit oprávněné výkon kontroly nad dodržováním pracovněprávních předpisů u povinného“.
Usnesením z 11.11.2009, č.j. 34 E 156/2007-1126, obvodní soud – poté, co jeho předchozí zamítavé usnesení z 21.10.2008, č.j. 34 E 156/2007-1056, bylo rozhodnutím městského soudu z 29.7.2009, č.j. 53 Co 257/2009-1100, zrušeno se závazným pokynem, aby se zabýval námitkou materiální nevykonatelnosti exekučního titulu – výkon rozhodnutí s odůvodněním, že titul – usnesení z 3.1.2007, sp. zn. 23 C 75/2005, jímž obvodní soud schválil smír účastníků – je skutečně materiálně nevykonatelný, zastavil.
K odvolání oprávněné městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně potvrdil; uzavřel, že není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže být takový titul způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu v posuzované věci taková situace nastala, jelikož „vymáhaná povinnost je vymezena natolik neurčitě, že není zřejmé, co konkrétně je po povinném žádáno, o čemž svědčí obsáhlá argumentace účastníků v rámci řízení o zastavení výkonu a jejich zásadní neshody o tom, zda poskytnutím určitých materiálů a umožněním jejich kontroly byla povinnost splněna či nikoliv; jistota o rozsahu jejího splnění nepanuje ani na jedné straně a vzhledem k naprosté obecnosti vymezení uložené povinnosti nemůže takové jistoty nabýt ani exekuční soud. Sama oprávněná ostatně i v rámci odvolací argumentace uvádí, že dokumenty, které mají být předloženy ke kontrole, ventilovány nejsou z toho prostého důvodu, že nejsou povinnému známy, tudíž přímo uznává, že ani jí samotné není známo, jakého práva se jí vykonávaným rozhodnutím vlastně má dostat. Vymezení rozsahu uložených povinností ve výroku exekučního titulu slovem zejména tak poskytuje natolik širokou možnost výkladu o rozsahu předpisů, jejichž dodržování mělo být kontrolou umožněno, že neurčitostí postihuje celý výrok rozhodnutí.“
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje především v závěrech odvolacího soudu o nedostatku vymezení způsobu plnění povinnosti uložených povinnému a o celkové neurčitosti výroku exekučního titulu. S prvním závěrem nesouhlasí proto, že podle jejího názoru je nepochybné, že nalézací soud ani nemohl povinnému uložit povinnost umožnit jí výkon kontroly pouze určitým způsobem, v určitou dobu a na konkrétním místě, neboť by jej takto zkrátil na jeho právech, když zákoník práce jako výchozí hmotněprávní norma mu v tomto směru nechává volnost, takže je oprávněn umožnit oprávněné kontrolu formou, kterou sám uzná za vhodnou (pouze s tím omezením, aby byl v případě sporu schopen umožnění kontroly prokázat). Závěr odvolacího soudu o celkové neurčitosti vymezení povinnosti povinného je pak podle jejího názoru nesprávný proto, že v tomto ohledu „platí mutatis mutandis vše, co bylo uvedeno výše, tj. že povaha dané povinnosti toto neumožňuje. Uvedení konkrétních materiálů ke kontrole pak z logiky věci nepřichází v úvahu, jelikož pouze povinný má nejširší vědomost o tom, kterými materiály by byl výkon kontroly umožněn v plném rozsahu.“ Dále pak dovolatelka městskému soudu vytýká nedostatek řádného a logického odůvodnění jeho rozhodnutí, jelikož soud se s její odvolací argumentací nevypořádal, a to zejména ohledně volnosti ve volbě prostředků, které dává povinnému k dispozici zákoník práce. Kromě toho vyjadřuje přesvědčení o překvapivosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jestliže soud – aniž měl jakékoliv pochybnosti o materiální vykonatelnosti exekučního titulu – exekuci nařídil a poté rozhodl (byť zamítavě) i o návrhu na její zastavení, odůvodněném tvrzením povinného, že vymáhanou povinnost splnil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže být takový titul způsobilým podkladem pro nařízení výkonu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §257 o. s. ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.
Podle §258 odst. 2 o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.
Podle §261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
V usnesení publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000 Nejvyšší soud uzavřel, že z hlediska materiálního jsou rozhodnutí nebo jiné tituly uvedené v ustanovení §274 o. s. ř. vykonatelné jen tehdy, obsahují-li přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění.
V usneseních z 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, a z 25.6.2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, týž soud zdůraznil, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle §261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Dále pak v citovaném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v §258 odst. 2 o. s. ř., nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení §257 o. s. ř. a takový titul není proto možno z materiálního hlediska vykonat.
Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění – dare (dát, vydat, příp. dodat), facere (činit, např. zhotovit), omittere (zdržet se) a pati (strpět). Způsobem uvedeným v ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít, že povinný byl zavázán k povinnosti jednat (z čehož vychází také oprávněná, odůvodňuje-li návrh na nařízení exekuce tím, že povinný – ač je zde vykonatelné usnesení o schválení smíru – jí neumožňuje výkon kontroly nad dodržováním pracovněprávních předpisů). Pak ovšem – protože tato povinnost byla ve výroku titulu formulována slovy, že povinný „je povinen oprávněné umožnit výkon kontroly nad dodržováním pracovněprávních předpisů“, tedy pojmy, jež svou obecností, a to ani pomocí dostupných výkladových metod, nedovolují dovodit její obsah (povahu) a rozsah, a tedy ani určit způsob, jímž by výkon měl být proveden – nelze dospět k závěru jinému, než že titul je materiálně nevykonatelný.
Pokud jde o námitku, že soud – aniž měl jakékoliv pochybnosti o materiální vykonatelnosti exekučního výkonu – exekuci nařídil a poté rozhodl (byť zamítavě) i o návrhu na jeho zastavení, odůvodněném tvrzením povinného, že vymáhanou povinnost splnil, ta na uvedeném závěru nemůže nic změnit, jelikož – jak Nejvyšší soud dovodil již ve Stanovisku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/81 (s. 161/499) – bude-li výkon rozhodnutí, které požadavky přesného vymezení práv a povinností plnění, jakož i přesného rozsahu a obsahu plnění, nesplňuje, přesto nesprávně nařízen, musí být v každém stadiu řízení i bez návrhu podle §268 odst. 1 písm. a) a §269 odst. 1 o. s. ř. zastaven (v tomto směru – odůvodnil-li soud zastavení výkonu poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. – je toto odůvodnění nesprávné, což samozřejmě nemůže nic změnit na konečném závěru o nedůvodnosti dovolání /k závěru, že nevykonatelnost titulu, a to i materiální, není důvodem k zastavení výkonu podle písm. h), nýbrž podle písm. a) ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř., srov. též např. publikaci Výkon rozhodnutí v soudním řízení autorů Kurky V. a Drápala L., Linde Praha 2004 s. 105, 387).
Protože z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je správné, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že procesně úspěšnému povinnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu