ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3811.2018.1
2
3
sp. zn. 20 Cdo 3811/2018-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) G. L. , narozeného XY, a b) M. M. L. L. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova č. 346/8, proti povinným 1) H. V. N. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. V. N. – S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 29 EXE 150/2017, o dovolání povinné 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2018, č. j. 20 Co 288/2017-72, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2018, č. j. 20 Co 288/2017-72, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné 2) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 4. 2017, č. j. 29 EXE 150/2017-24, kterým soud prvního stupně prohlásil za vykonatelný na území České republiky rozsudek soudu Amsterdam (Rechtbank Amsterdam), Nizozemské království, č. j. C/13/551683/HA ZA 13-1561, ze dne 30. 4. 2014 (dále též jen „exekuční titul“). Odvolací soud dovodil, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí nesmí být cizí rozhodnutí přezkoumáváno po věcné stránce, k důvodům odepření uznání přitom patří pouze rozpor rozhodnutí s veřejným pořádkem, vady řízení ve státě vydání rozhodnutí, res iudicata a překážky podobné a nedostatek mezinárodní pravomoci. Z toho dovodil, že je-li cizí rozhodnutí vykonatelné v zemi původu a byly-li splněny formální náležitosti podle čl. 41 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), je třeba prohlásit toto rozhodnutí za vykonatelné na území České republiky. Vzhledem k tomu, že o vykonatelnosti exekučního titulu svědčí přiložené osvědčení o vykonatelnosti a byly splněny formální náležitosti podle č. 41 nařízení Brusel I, je třeba prohlásit toto rozhodnutí za vykonatelné, aniž by se soud zabýval, zda byl exekuční titul povinné 2) v nalézacím řízení skutečně doručen; případné nápravy této vady (a tedy zpochybnění vykonatelnosti exekučního titulu) se povinná 2) může domáhat u soudu, který exekuční titul vydal, a to prostřednictvím řádných či mimořádných opravných prostředků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 2) dovolání. Namítá, že řízení před nalézacím soudem, který vydal exekuční titul, trpí vadami, zejména že jí nebyla řádně doručena žaloba, předvolání k jednání ani samotný exekuční titul a že v nalézacím řízení za povinnou 2) jednal advokát povinného 1) bez předchozího zmocnění povinné 2); povinná 2) tedy nebyla účinně zastoupena a bylo jednáno v její nepřítomnosti. Z těchto důvodů neměla povinná 2) možnost bránit svá práva a uplatnit proti vydanému exekučnímu titulu v nalézacím řízení opravné prostředky. Odvolací soud se při svém rozhodování v rozporu se čl. 34 a 35 nařízení Brusel I nezabýval skutečností, že povinné 2) nebylo umožněno jednat před soudem [v důsledku nedoručování procesních úkonů a neúčinného zastoupení povinné 2)] a pominul, že exekuční titul nelze pro rozpor s veřejným pořádkem podle čl. 34 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I vykonat. Povinná 2) navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinná 2) současně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
Oprávnění 1) a 2) se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a uvedli, že odvolací soud správně uvedl, že zamítnout nebo zrušit prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí lze pouze z důvodů taxativně uvedených v čl. 34 a 35 nařízení Brusel I, avšak žádný z těchto důvodů není v projednávané věci dán, neboť povinná byla v řízení před nalézacím soudem řádně zastoupena, neboť v souladu s nizozemským právem prostřednictvím svého manžela zmocnila advokáta k zastupování v řízení před nalézacím soudem, bylo jí řádně doručováno a měla možnost plně hájit svá práva. Měla-li povinná 2) zato, že exekuční titul je věcně nesprávný, měla a mohla se domáhat zrušení tohoto rozhodnutí v Nizozemsku v souladu s nizozemskými právními předpisy, toto však neučinila. Oprávnění 1) a 2) navrhli, aby dovolací soud dovolání povinné 2) zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva (zkoumání předpokladů pro aplikaci ustanovení čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné 2) je opodstatněné.
Dle čl. 41 nařízení Brusel I je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.
Dle čl. 53 nařízení Brusel I strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti (bod 1.). Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55 (bod 2.).
Dle čl. 54 nařízení Brusel I soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení.
Dle čl. 43 bodu 1. nařízení Brusel I proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.
Dle čl. 45 nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí (bod 1.). Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé (bod 2.).
Dle čl. 34 nařízení Brusel I se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá (bod 1.); jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost (bod 2.); je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 3.); je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá (bod 4.).
Dle čl. 36 nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5769/2017, dospěl k závěru, že věcnou správností exekučního titulu, kterou se odvolací soud nemůže zabývat (čl. 36, čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I) se rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutku a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu. Přezkum existence případných procedurálních nedostatků, k nimž mělo dojít před vydáním exekučního titulu ve smyslu čl. 34 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I, tedy nelze ztotožnit s přezkumem věcné správnosti exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 665/2010, ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3785/2010, nebo ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5010/2015). Skutečnost, že soudu v zemi výkonu nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí, nelze vyložit tak, že by český soud měl ignorovat případný fakt, že písemnosti podle čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I nebyly povinnému z exekučního titulu vůbec doručovány. Jde o to, že český soud není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla.
V projednávané věci je namítaným procedurálním nedostatkem, ke kterému mělo dojít při vydání exekučního titulu, že povinné nebyl doručen návrh na zahájení řízení, předvolání k jednání ani vydaný exekuční titul. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že nebyl oprávněn přezkoumávat, zda skutečně byl exekuční titul, který má být prohlášený za vykonatelný, dovolatelce doručen (třeba i prostřednictvím jejího zástupce, byl-li řádně ustanoven) a že pro prohlášení jeho vykonatelnosti je rozhodná pouze skutečnost, že je exekuční titul opatřen doložkou vykonatelnosti, není jeho právní závěr správný. Namítala-li povinná 2), že její zastoupení nebylo účinné a nebylo jí v nalézacím řízení řádně doručováno, byl odvolací soud na základě této námitky povinen zjišťovat, zda bylo opravdu jednáno v nepřítomnosti povinné 2) a tedy zda v této souvislosti není dán důvod pro aplikaci čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I a zabývání se otázkou, zda se [za předpokladu, že povinná 2) nebyla řádně zastoupena a bylo tedy jednáno v její nepřítomnosti] ve vztahu k ní (případně k jejímu řádně ustanovenému zástupci) uskutečnila procedura doručení a není tak dán důvod pro neuznání rozhodnutí. Odvolací soud sice uzavřel, že povinná 2) byla v nalézacím řízení zastoupena, ale nepřikládal tomu právní význam ve smyslu zkoumání, zda toto zastoupení bylo skutečně platné a účinné pro účely aplikace čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I. Skutečnost, kterou odvolací soud zdůraznil, že soud není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla, je třeba s ohledem na shora uvedené třeba chápat tak, že odvolací soud se při svém zjišťování omezí na to, zda exekuční titul (a případně i návrh na zahájení řízení při splnění předpokladů podle čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I) byl jeho původcem skutečně doručován dovolatelce nebo osobě, která byla oprávněna písemnost za ni převzít, aniž by dále zkoumal, zda procedura doručení těmto osobám oprávněným k převzetí exekučního titulu proběhla řádně.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné 2) rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinné 2) na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu