ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3836.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3836/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné K. P. , zastoupené JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti povinnému R. F. , zastoupenému Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Mrkvičkova 1355, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 24753/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 22 Co 281/2009-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Jindry Pavlíkové.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 4. 2009, č. j. 67 Nc 24753/2007-68, jímž obvodní soud k návrhu povinného podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil exekuci (výrok I.), povinného zavázal k zaplacení nákladů exekuce (výrok II.) a náhrady nákladů řízení oprávněné (výrok III.), a za použití ustanovení §150 o. s. ř. povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok IV.).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pokud jde o závěr soudů obou stupňů, že byt byl vyklizen, „v tomto směru soudu I. ani soudu II. stupně nemůže nic vytýkat, zásadně však nesouhlasí se závěry obou soudů, že byt byl vyklizen až v průběhu exekučního řízení. Pokud by soudy obou stupňů zjišťovaly, ke kterému okamžiku byl byt vyklizen, musely by dospět k závěru, že se tak stalo ještě před nařízením exekuce, toto nařízení tudíž bylo nepřípustné a povinnému tak nemohla vzniknout povinnost uhradit náklady soudnímu exekutorovi a oprávněné, naopak náhrada nákladů řízení měla být přiznána jemu. Na základě těchto skutečností se domnívá, že má právo ve věci podat dovolání, ačkoli se jedná o náklady s exekucí spojené. Je přesvědčen, že chybné rozhodnutí soudů ve věci samé, tj. rozhodnutí o nařízení exekuce jako takové, má ve svém důsledku vliv na rozhodnutí ohledně povinnosti úhrady nákladů. Pokud by totiž oprávněná byt převzala v době, kdy již byl vyklizen, a toto převzetí účelově neodmítla, pak by již logicky ani nemohla požadovat nařízení exekuce jeho vyklizením. Je tedy zřejmou chybou soudů obou stupňů, že za dobu rozhodnou pro zastavení exekuce nepovažovaly den, kdy byt již byl vyklizen a kdy jej oprávněná účelově odmítla převzít, nýbrž den předání klíčů. Povinný učinil vše, aby splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem (navíc o povinnosti předávat byt titulem rozhodnuto nebylo) a účelové jednání oprávněné nebyl schopen ovlivnit; neměl ani možnost oprávněnou k převzetí bytu jakkoli donutit ještě před jejím podáním návrhu na nařízení exekuce, jelikož oprávněná k předání bytu nebyla součinná.“
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně nedůvodného, případně jeho zamítnutí.
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
V souzené věci však povinný, jehož návrhu na zastavení exekuce soudy obou stupňů vyhověly, v důsledku potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu žádnou újmu neutrpěl, takže nelze uvažovat o tom, že by případným zrušením napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení došlo ke zlepšení jeho postavení (tato situace je ostatně v dovolání vystižena, uvádí-li se v něm, že „pokud jde o závěry soudů obou stupňů, že byt byl vyklizen, v tomto směru soudům nemůže nic vytýkat“); výrok o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení je pak již jen procesním důsledkem rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného plyne, že z pohledu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28).
Poněvadž tedy dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat věcnou správností výroků o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. K podání ze dne 7. 2. 2011, jímž povinný své dovolání doplnil, soud nepřihlédl, jelikož to bylo doručeno po uplynutí dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b), §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu