ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3893.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3893/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné R. P., zastoupené advokátem proti povinnému Z., s. r. o., pro 3.770,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7029/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2007, č. j. 13 Co 15/2007-28, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud (po zrušení předchozího – vyhovujícího – usnesení soudu prvního stupně /č.l. 6/) změnil usnesení ze dne 13. 9. 2005, č. j. 33 Nc 7029/2004-15, jimž okresní soud nařídil exekuci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 21 C 158/2002, k vymožení pohledávky 3.770,- Kč s příslušenstvím a provedením exekuce a vymožením nákladů exekuce pověřil JUDr. I. I., soudního exekutora, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. I. I. odměnu ve výši, kterou určí soud prvního stupně v samostatném usnesení (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že předložila-li oprávněná k průkazu své připravenosti ke splnění vzájemné povinnosti (vydat dámskou obuv art. 1189/35) ve smyslu §43 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) pouze vlastní prohlášení o připravenosti splnit vzájemnou povinnost, nelze takovéto prohlášení považovat za důkaz potvrzující připravenost splnit svoji část závazku, jak má na mysli ustanovení §43 zákona č. 120/2001 Sb. a obdobné ustanovení §262 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že k prokázání připravenosti splnit vzájemnou povinnost nestačí samotné prohlášení oprávněné o připravenosti ke splnění vzájemné povinnosti. Dovolatelka argumentuje tím, že v jiném rozhodnutí téhož soudu dospěl soud k závěru, že požadavkům §262 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje, pokud podpisy na listině byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k prokázání připravenosti splnit vzájemnou povinnost ve smyslu ustanovení §43 zákona č. 120/2001 Sb. nestačí samotné prohlášení oprávněné o připravenosti ke splnění vzájemné povinnosti, byť ověřené notářem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze nařídit exekuci jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
Podle odst. 2 shora citovaného ustanovení v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.
Dovolatelce lze přisvědčit pouze potud, že listina, kterou soudu předložila, obsahuje její vyjádření o připravenosti splnit svou vzájemnou povinnost a že její podpis na prohlášení je notářsky ověřen.
.
Oprávněná se však mýlí, dovozuje-li, že samotné její písemné prohlášení s notářsky ověřeným podpisem je listinou způsobilou osvědčit její připravenost ke splnění vzájemné povinnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.
Z dikce ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. „… jen prokáže-li oprávněný …“) totiž vyplývá, že důkazní povinnost spočívá na oprávněném; je tedy jen logickým důsledkem uvedeného, že k unesení důkazního břemene nepostačí prohlášení samotné oprávněné, byť je osvědčeno notářským úkonem podle §80 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod poř. č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněnou, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o připravenosti splnit vzájemnou povinnost učiní samotná oprávněná, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je pro oprávněnou žaloba o určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), že svou vzájemnou povinnost je připravena splnit.
Protože se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O nákladech vzniklých povinné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu