ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3894.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3894/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Města Lomnice nad Popelkou , se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo nám. 6, identifikační číslo osoby 002 75 905, zastoupeného JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti povinné J. G. , zastoupené JUDr. Gabrielou Polesnou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, pro 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 EXE 1811/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2012, č. j. 12 Co 414/2011 - 32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2012, č. j. 12 Co 414/2011 - 32, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 1. února 2013, sp. zn. 12 Co 414/2011, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 14. 4. 2011, č. j. 9 EXE 1811/2010 - 13, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 5. 8. 2010, č. j. 9 EXE 1811/2010 - 3, podle pravomocného rozsudku pro zmeškání vydaného Krajským soudem v Hradci Králové dne 20. 10. 1995 pod sp. zn. 18 Cm 417/92, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. E 1505/99, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 600.000,- Kč, pro náklady nalézacího řízení a náklady předchozího vykonávacího řízení v celkové výši 51.266,- Kč a dále pro náklady exekuce, jejichž výše bude určena soudním exekutorem), odůvodněný vznesenou námitkou promlčení vymáhané pohledávky. Soud prvního stupně z připojeného spisu téhož soudu vedeného pod sp. zn. E 1505/99 zjistil, že oprávněný podal dne 23. 7. 1999 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinné pro pohledávku z téhož exekučního titulu, že výkon byl nařízen usnesením pravomocným dne 25. 11. 1999 a že usnesením pravomocným dne 17. 7. 2010 byl tento výkon zastaven podle §290 odst. 1 o. s. ř. Protože podle názoru okresního soudu se v nalézacím řízení mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah, vyšel při právním posouzení věci z §387 odst. 1, §402 a §408 odst. 1 obch. zák. a dovodil, že ač promlčecí doba počala běžet poprvé v roce 1992, došlo k jejímu stavení po dobu předcházejícího výkonu rozhodnutí, tj. od 23. 7. 1999 do 17. 7. 2010, pročež k promlčení vymáhané pohledávky nedošlo, podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 19. 7. 2010 (tím došlo znovu ke stavení běhu promlčecí doby). Uzavřel, že exekuce byla zahájena v desetileté promlčecí době a že není tudíž důvod k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Krajský soud shora označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a dále, že oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Kamilu Součkovi náklady exekuce tak, jak budou vyčísleny v samostatném usnesení do tří dnů od právní moci usnesení o vyčíslení nákladů exekuce.
Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry okresního soudu a na rozdíl od něj dovodil, že v desetileté promlčecí době podle §408 odst. 1 obch. zák. musí být zahájeno i řízení o výkon rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno, a to „od jeho vykonatelnosti, která může, ale nemusí být totožná s právní mocí rozhodnutí“. V žádném případě však toto ustanovení nemá na mysli řízení o výkon rozhodnutí, jak soud prvního stupně chybně dovodil. Za nesprávný považoval i jeho závěr „o stavení promlčecí lhůty, neboť toto je institutem ryze občanskoprávním, jehož použití je v obchodněprávních vztazích vyloučeno“. Z toho dovodil, že podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce dne 19. 7. 2010, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí doby, která uběhla nejpozději v roce 2002 (což vyplývá i z toho, že nalézací řízení bylo zahájeno v roce 1992). Dodal, že i pokud by tento závěr nebyl správný, „v každém případě musí platit, že nejpozději tak tomu muselo být v roce 2005 před vydáním exekučního titulu, jinak by nalézací soud nemohl žalobě vyhovět“; i pro tento případ je tedy námitka promlčení uplatněná povinnou opodstatněná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, že mu odepřel právo na soudní ochranu a že zcela opomenul zásadu, podle níž musí být právo nástrojem spravedlnosti. Má za to, že námitka promlčení vznesená povinnou je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy a že jí soud neměl poskytovat právní ochranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4092/2008, sp. zn. 28 Cdo 40/2008, a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2221/07). Dále dovolatel s poukazem na to, že exekuční titul nabyl právní moci dne 15. 11. 1995, dovozuje, že uplatnil-li právo u soudu ke konci promlčecí doby, „dává zákonodárce v §408 odst. 2 obch. zák. věřiteli další lhůtu tří měsíců, aby mohl zahájit exekuční řízení“. I když obchodní zákoník s nařízením a prováděním výkonu rozhodnutí stavení promlčecí lhůty nespojuje, lze tento účinek dovodit z §402 obch. zák., který stanoví, že promlčecí doba přestává běžet, učinil-li věřitel jakýkoliv právní úkon (tím v daném případě byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí). Navíc „těžko lze k tíži oprávněného posoudit dobu, po kterou Okresní soud v Blansku prováděl výkon rozhodnutí, či byl nečinný“. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pominul skutečnost, že jeho ručitelský závazek vznikl prohlášením ze dne 8. 7. 1991, tedy před účinností obchodního zákoníku; přitom podle §763 obch. zák. platí, že právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva za porušení závazku ze smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku se řídí dosavadními předpisy. Protože ručitelský závazek vznikl podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, měla být i otázka promlčení posouzena podle tohoto zákona, neboť dle §763 obch. zák. se podle dosavadních předpisů posuzují všechny lhůty, i když začnou běžet po jeho účinnosti; z toho dovozuje, že desetiletá promlčecí lhůta počala běžet až po právní moci exekučního titulu. Podle §112 obč. zák. pak po dobu předchozího řízení o výkon rozhodnutí promlčecí lhůta neběžela, z čehož vyplývá, že oprávněný podal návrh na exekuci včas. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena „k novému projednání a rozhodnutí“.
Usnesením ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 12 Co 414/2011, Krajský soud v Brně rozhodl, že výše nákladů soudního exekutora JUDr. Kamila Součka se vyčísluje částkou 7.865,- Kč.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že proti výroku o věci samé je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů, dospěl po přezkoumání usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem (vedle usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. E 1505/99) pravomocný rozsudek pro zmeškání vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 20. 12. 1995 pod sp. zn. 18 Cm 417/92, jímž žalované (povinné) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 600.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku celkem 32.266,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (podle vyznačené doložky právní moci nabyl tento exekuční titul ve výroku o věci samé právní moci dne 15. 11. 1995 a ve výroku o náhradě nákladů řízení dne 1. 12. 1995). Z jeho odůvodnění vyplývá, že žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení částky 600.000,- Kč, kterou žalobce uhradil za žalovanou jako ručitel na úvěr podle úvěrové smlouvy č. 145/91/F ze dne 12. 7. 1991 ve výši 1.300.000,- Kč, poskytnutý jí „Komerční bankou v Semilech“ za účelem podnikání, a že soud měl předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř. za splněné, jelikož tvrzení žalobce obsažená v žalobě pokládal za nesporná. Z připojeného nalézacího spisu se dále podává, že žalobce v žalobě, doručené soudu dne 3. 11. 1992, vylíčil skutková tvrzení tak, že souhlasil s ručením za pohledávku žalované vůči bance do výše 600.000,- Kč, že jeho ručitelský závazek vznikl prohlášením ze dne 8. 7. 1991 a že dne 8. 7. 1991 k zajištění pohledávky žalované z úvěrové smlouvy uzavřel s bankou zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla budova městského kina s označenou stavební parcelou. Protože žalovaná dle sdělení banky ze dne 26. 6. 1992 své povinnosti z úvěrové smlouvy řádně neplnila, vyzvala žalobce jako ručitele k úhradě dluhu ve výši 600.000,- Kč, což učinil (ze svého rozpočtu) dne 29. 7. 1992 tak, aby předešel realizaci zástavy.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem“.). Pouze v případě, že takové právní posouzení z exekučního titulu nevyplývá, je exekuční soud oprávněn charakter právního vztahu mezi účastníky v nalézacím řízení posoudit sám.
Protože z exekučního titulu v posuzované věci není zřejmé, podle jakého právního předpisu soud v nalézacím řízení posoudil právní vztah mezi účastníky, bylo vyřešení této otázky na exekučním soudu. S názorem odvolacího soudu, že šlo o obchodní závazkový vztah, dovolací soud nesouhlasí.
Podle §763 odst. 1 obch. zák. (na nějž dovolatelel poukázal), se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 1992. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Vzhledem k tomu, že povinná jako podnikatelka uzavřela s bankou smlouvu o úvěru dne 12. 7. 1991, řídí se tento právní vztah zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem, ve znění účinném od 1. 5. 1990, jmenovitě jeho ustanoveními §382a až §384, která upravovala úvěrovou smlouvu. Příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku (§129l a násl.) se taktéž řídí i právní vztah mezi účastníky, jelikož projev vůle oprávněného (jednostranný právní úkon adresovaný věřiteli) zakládající ručení z uvedené úvěrové smlouvy byl učiněn jeho prohlášením ze dne 8. 7. 1991, tedy přede dnem účinnosti obchodního zákoníku (k tomu a contrario srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000).
Právní názor odvolacího soudu, že právní vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem, je tudíž nesprávný.
Podle §763 odst. 2 obch. zák. podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005, pod číslem 169, uzavřel, že je-li nárok oprávněného vzniklý před účinností obchodního zákoníku posuzován (ve smyslu §763 odst. 1 obch. zák.) podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a řídí-li se podle hospodářského zákoníku i lhůty k uplatnění práv, upravených dosavadními předpisy, i když tyto lhůty začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku, řídí se podle hospodářského zákoníku i promlčecí lhůta při rozhodování o zastavení exekuce (dále k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 20 Cdo 3094/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 1077/2012).
Podle §131b odst. 5 hospodářského zákoníku, bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno .
V odůvodnění usnesení ze dne 20. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 884/2005, uveřejněného pod číslem 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále dovodil, že na rozdíl od aplikace úpravy v obchodním zákoníku, při aplikaci ustanovení hospodářského zákoníku (konkrétně jeho ustanovení §131b odst. 5 a §131d), jenž stavení promlčecí lhůty speciálně u práv již pravomocně přiznaných neupravuje, je nutno užít ustanovení obecné, jímž je ustanovení §112 obč. zák. Podle něj i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, platí, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží .
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k otázce právního režimu nákladů řízení přiznaných exekučním titulem již opakovaně uvedl, že tyto náklady jsou příslušenstvím pohledávky a že sdílí její osud - právní režim (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení ze dne 1. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011).
Z uvedeného vyplývá, že posoudil-li odvolací soud právní vztah mezi účastníky a otázku promlčení vymáhané pohledávky, včetně přisouzených nákladů nalézacího řízení, podle obchodního zákoníku, jsou jeho závěry v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 6. 2000 jsou přístupná na www.nsoud.cz ); uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, byť jen ohledně námitek dovolatele, že v dané věci bylo zapotřebí vycházet z přechodného ustanovení §763 obch. zák. a že podle §112 obč. zák. po dobu předchozího řízení o výkon rozhodnutí promlčecí doba neběžela, která jsou (vedle citovaných ustanovení hospodářského zákoníku) rozhodující pro posouzení povinnou vznesené námitky promlčení vymáhané pohledávky, od níž se pak odvíjí závěr, zda je dán či nikoliv důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. ve výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení, jakož i usnesení ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 12 Co 414/2011, zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení (v němž nepřehlédne, že exekuce v dané věci byla nařízena i podle usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 10. 1999, č. j. E 1505/99 - 14, pro náklady předchozího vykonávacího řízení), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu